FÓRUM SGA
Reportáž z FedConu
FedCon XVIII. - 2009

(1. – 3. 5. 2009 Bonn, Německo)




Fedcon…vidíte, jak to slovo vypadá, slyšíte, jak zní? Pro mě přímo magicky. Fedcon je, jak mnozí z vás jistě vědí, ale pro ty, co ne, největší sci-fi con v Evropě. A já mohu hrdě prohlásit, že jsem na něm byla. V pravdě, kdyby mi, ještě před nedávnem, někdo řekl, že roku 2009 pojedu na Fedcon, okomentovala bych to ironickým „no jasně“ a poklepala si na čelo.

Vážná myšlenka mi navštívila mysl už někdy před PegasusConem v Londýně. Klenotka o tom mluvila a já si říkala, že když pojedu na ten Pegasus, tak bych mohla i na Fedcon. Chtěla jsem se definitivně rozhodnout ale až po Pegasu, protože to byl můj první zahraniční con a chtěla jsem zjistit, jaké to bude.

Na Fedcon projevil zájem i Nappy, který (na rozdíl od Pegasu) už měl mnohem lepší znalosti některých herců, kteří tam měli přijet. Tedy pojedem, horší byla domluva na detailech. To se docela táhlo. Jednak vstupenky, které jsme objednávali nadvakrát, z čehož ještě plynuly další potíže (dvě registrace mátly). Naštěstí nám podala pomocnou ruku Klenotka, za což jí budiž velký dík. Pak tu byl problém s názvem hotel. Tedy, to jsme se celkem brzy rozhodli, že zvolíme asi tu nejlevnější variantu hotelu Formule1 blízko Kolína nad Rýnem. Objednávalo se to taky ale nějak později a byly s tím problémy ještě dodatečně :).

Psychická příprava na con byla méně stresující jak na PegasusCon, nicméně i tak dostatečná (co že to vše s sebou, jak to tam chodí, vždyť to fórum je německy, jak je to s těma fotkama…). Ne, že by na hlavní stránce nebylo něco informací v angličtině, ale ty zbývající se možná nacházeli na fóru, které bylo v drtivé většině německy. Je naprosto jedno, kolik let jsem němčinu dělala (po zkoušce jsem látku vždycky zas úspěšně zapomněla). Obávám se, že můj vrchol je „Ich möchte …“ a ukázání na věc, co chci. Slovník a automatický překladač sice dají jistou představu, o něco lepší je překládající strýček, nicméně fórum je velké. Ale podařilo se mi aspoň trochu uklidnit např. v otázce fotek s herci, pro něž nebylo info na hlavní stránce pořádně napsáno.

O předconovské stresy se ještě postaral Nappy, například tím, když mi den předem zavolal, že by rád oslavil Čarodějnice a zda by mi nevadilo, kdybychom vyjeli někdy ve tři v noci a dorazili rovnou tam. To vidím, jak bychom tam vypadali…chodící mrtvoly hadr. Takže toto ne.

Ovšem u výběru herců, co přijedou, jsem si celkem chrochtala blahem. Nejvíc jsem se těšila na ty (nejen) Star Trekovské (konkrétně Marca Alaima a Roberta Picarda) a taktéž na Chrise Judge a E.J. Olmose. A na většinu ostatních ;-). Jak říkám, výběr byl velmi slibný. O tom ještě později.

Mmch. Doufám, že to nebude znít moc zmateně...kdyžtak to prosím omluvte, psala jsem to na hodně částí ;-). A přečtěte si to...víte, jakou to dalo práci všechno sepsat? ;-)





Čtvrtek

Domluveni jsme byli (po té menší rozepři), že vyjedeme ve čtvrtek k večeru. Nappy se dostavil o akademickou dvouhodinovku později s tím, že si zapomněl vstupenku a nemá mapu Německa. Nejsem tak úplně milá, když jsem ve stresoidní náladě. Nicméně, vstupenku jsme vyzvedli a mapu…mno, něco jsem měla, něco jsem dovytiskla a zbytek se promítne do „veselých historek z cesty“ ;-). Ale tak, přece jsme vyrazili.

Skupina Klenotka, Ashrak a Saphira už byly tou dobou samozřejmě v Německu (ale vyjeli dost brzo, my nemohli, Nappy ještě něco zařizoval). Ale takhle to ještě pořád šlo. Konec konců, v zácpě jsme my zase netrčeli.

Cesta mi ubíhala docela rychle. Bez problémů jsme se dostali do Německa a bez problémů až ke Kolínu nad Rýnem (i když neomezená rychlost na německých dálnicích je super…když zrovna neopravují něco každých padesát kilometrů…). A teď přijde na řadu jedna z těch „veselých historek z cesty“. Věděli jsme zhruba kam, nicméně u Kolína jsme potřebovali zahnout a to jsme samozřejmě minuli. Následovalo přejetí Kolína celkově, změna směru o 180 stupňů, vjezd do Kolína a motání se v něm aneb vyhlídková jízda musí být. Nakonec jsme se tedy vymotali, ale…bylo to celkem dobrodružné („Neměli bychom zkusit sledovat řeku?“, „Já to vemu tudy, měli bychom se tak dostat…ehm…. zase sem.“ …)

Další veselá historka se konala, když jsme konečně dorazili k hotelu. Byl tam automat, ale v tuto hodinu už se tam personál nenacházel. Ale co, automat to zvládne, ne? Ne, nezvládne! Automat měl spořič a odmítal reagovat. Když jsem si začala říkat, jak dobře se vyspím v autě a kterak se tam co nejlépe uvelebit, našel Nappy nějaký zvonek. Ozval se hlas, který, po vyslechnutí našich problémů, nás odkázal do nějakého jiného hotelu. Zprvu jsem si myslela, že je to nějaké vtipné doporučení, abychom se ztratili, naštěstí byl ale přes ulici další hotel (znatelně dražší, ale s personálem), kde nám ochotná paní (myslím, že hotely patřily jedné společnosti či tak něco) dala přístupový kód k našemu pokoji. Padnutí na postel už probíhalo bez nehod.





Pátek

Dopoledne jsem začala Nappyho tahat z postele (a sebe taky, ale to šlo lépe). Program začínal ve 12 hodin. Při vstávání mi bylo jasné, že být tam v tu dobu je asi stejně pravděpodobné jako že přijde nějaký Ferengi a věnuje vám svoje životní úspory. Naštěstí pouze začínal program, ale panely s herci byly až později. Přesto jsem tam chtěla být dřív, abych se mohla aspoň trochu rozkoukat.

Nyní je čas na další veselou historku z cest. Hádejte co…ano, po včerejším rozptýlení v Kolíně jsme si udělali rozptýlení po nejbližším okolí. Naštěstí nám nějaký pán poradil, takže jsme se nemotali dlouho (relativně řečeno).

Dorazili jsme asi půl či třičtvrtě hodiny před prvním panelem. Aut tam bylo požehnaně. A na nepožehnaných místech. Po delším hledání místa to Nappy nakonec zaparkoval na trávě u stromu, kde rozhodně parkovací prostor nebyl. Ovšem po celém pozemku se táhla podobně zakotvená auta, tak co ;-).

A hurá na ten con. Před vstupem do hotelu, kde se con konal, visel obrovský plakát na „ten ‚nový‘ Star Trek“ a několik vlajek a taky tam bylo spoustu lidí, leckterých zajímavě oděných a namaskovaných. Já se tedy svým sci-fi šatníkem moc chlubit nemohu. Vzala jsem si to nejlepší, co jsem měla, tedy uniformu z Atlantis, ale abych nevypadala příliš jednostranně, ještě jsem si přidělala ST komunikátor.

Hotel samotný vůbec vypadal už na mapě imo docela tématicky – jako cardassijská loď…no, ok, za to může moje pokřivené trekovské vidění, ale fakt ji to připomíná ;-). Po vstupu do hotelu nás čekala registrační fronta. Také přišla druhá česká skupina, se kterou jsem se šťastně přivítala a vyptávala se, co a jak. Oni tu už nějakou dobu byli, stačili už lehce obhlédnout situaci, nakoupit fotky a tak.

Fronta naštěstí postupovala, během čekání jsem si lehce popovídala s nějakým člověkem, který nejspíš poznal mou českou vlajku na rameni a říkal, že v Čechách byl. To bylo příjemné, aspoň tedy, pokud zůstával u angličtiny, ale nějak se mu tam občas připletla německá slova a to vyvolalo patřičně nechápavý výraz v mém obličeji.

Nicméně registrace proběhla v pořádku, vyfasovala jsem program, knížečku, další pičičárny typu letáky, nějakou dvd hru, pěknou Fedconovskou taštičku (která stejně skončila v batohu, který jsem na conu neustále nosila a kde jsem měla různé potřebné věcičky), přístupovou kartu (která mě štvala tím, jak jsem ji furt musela někomu ukazovat) a identifikační fedconovský „náramek“ (takový to, jak se to zaklapne a člověk to nesundá, pokud to nerozerve). Počítám, že toho náramku se dobrovolně nevzdám do té doby, než se sám rozpadne. Je to skvělá připomínka kdekoli teď jsem ;-). A má slušnou výdrž, ani se moc neošoupává. Jj, předpokládám, že do FFka spolehlivě na ruce vydrží a ještě dále (už teď mě ovšem pár kolegů z práce říká, že se to prý dá léčit ;-)).

Bylo tak pět minut před druhou, kdy začínal panel s Richardem Hatchem. S Nappym jsem rychle prolétla Dealer’s roomy, i když mě to stálo dost sil, abych tam nezůstala dalších pár hodin. Nappy mě naštěstí protahoval dál a dál a pryč.

Dealer’s room – to je takový to místo, kde fanouškům padají oči z důlků a brady z pantů. Přinejmenším těm českým. Jsou tam prostě k prodeji nejrůznější věcičky – plakáty, fotky, klíčenky, piny, časopisy, modely… Na Pegasu to byla jedna místnost o čtyřech stolech. Tady to byly DVĚ NARVANÉ MÍSTNOSTI! Mno ;-).

A ještě před panelem jsem si nakoupila vouchery (lístečky) na podpisy. Ty se daly koupit ještě před conem online, ale dosti nevýhodně a imo složitě. Na to jsem rezignovala s tím, že se tu prý taky dají sehnat. Takže jsem se celou dobu modlila, by na mě vyzbylo. Ukázalo se, že mé obavy byly zbytečné. Dokonce to tu nebylo ani na jméno, ale na cenu podpisu. Takže jsem hnedle utratila slušnou sumu peněz za pět voucherů. Už doma jsem si propočítávala, kolik podpisů si koupím, do propočtů jsem započítávala mou nutnost mít podpis vs. fotku s hercem a pravděpodobnost, že se budu moci s tím hercem vyfotit (chybělo to pořádné info), samozřejmě s propočtem celkových financí a velikostí mého zájmu. Mno, prostě to bylo složité. Rozhodovala jsem se ještě chvíli i u kupování. Nakonec jsem si vzala na podpisy na Marca Alaima, Jeffreyho Combse, Connora Trinneera, Nany Visitor a Johna Billingsleyho (všichni stáli ale stejně, takže tedy pět stejných voucherů). Přičemž existovali ještě herci jako singl a ti se kupovali až na autogramiádě. A stejně jsem ještě trochu obměňovala ;-).

A konečně ten panel. S Richardem Hatchem. Raději vždy napíšu, o koho se jedná, kdyby náhodou někdo nevěděl (a to ať si rychle doplní vzdělání ;-)). Richard Hatch hrál jak ve staré Battlestar Galactice, tak i v nové. Ve staré Apolla, v nové Toma Zareka. Je skvělý v obou rolích. A jako člověk na mě působil velmi dobře. Příjemně a pohodově.

Všichni BSG herci měli trochu obtíž v tom, že mnoho lidí na conu ještě nevidělo konec (a mnoho ani čtvrtou sérii), takže nemohli moc mluvit o věcech budoucích (i když o nějaké spoilery se postarali někteří fanoušci, kteří je bez milosti umístily do svých otázek). Richard ale zmínil, že při poslední scéně (taky nechci případně spoilerovat) si udělali srandičku ještě s „tím, co byl vedle něho“ a na „toho, co rozhodoval o jejich osudu“ udělali neslušné gesto s patřičným slovním doprovodem. Snad by to mohlo být na DVD, tak uvidíme ;-). Jinak taktéž vyjádřil své potěšení, že ho pozvali na con, k čemuž doplnil, že dlouho poté, co byl na nějakém z předchozích Fedconů (ještě kvůli staré Galactice) se mu nikdo neozval, ale díky nové Galactice telefon opět zazvonil. Přiznám se, že si z jeho panelu moc věcí nepamatuju (i když, kdyby mi je někdo připomenul, určitě bych si vzpomněla). Pátek byl hodně intenzivní den a tímto to jen začínalo.

Poté měl panel Max Gródenchik. Ten hrál hlavně v ST – DS9 a to netypicky milého Ferengiho jménem Rom. Max na mě docela zapůsobil. Ne tedy svým vzhledem, ale svým vystupováním. Obecenstva si evidentně užíval a rád ho bavil. Po pódiu občas pocupitával stylem „Romova chůze“, v jeho stylu se též ukláněl a potlesk si vysloužil, když modifikovaném hlasem řekl „Hello, brother“ – to bylo v rámci součásti vyprávění jedné historky, ale leckdo si přitom přesně vybavil toho nejistého Ferengiho, jak typickým způsobem zdraví svého bratra Quarka :-). Takže, dojem dobrý, ovšem mimo ty chvíle, kdy se rozhodnul zazpívat. Což o to, ne, že by na to neměl hlas. Dokonce zpíval i o ST. Problém byl v tom, že v němčině. Jj, chápu, většina osazenstva Němci, ale co ti chudáci ostatní. Pominu fakt, že němčina jako jazyk mi zní děsně. Ale jak jsem již zmiňovala mé znalosti slov, při písních jsem čekala tak akorát na konec. Z písniček jsem zachytila akorát slova jako Quark, Ferenginar, Bajor apod. ;-) Naštěstí ale zpíval až na konci a když nezpíval, tak mluvil anglicky ;-). A jeho hlas...tak řekněme, že při zavření očí se musí člověk opravdu soustředit, aby slyšel Roma, neboť Ferengijské zuby dělají své ;-).

Max nás seznámil s tím, jak se k roli Roma dostal a vyprávěl nám pěknou historku, kterak poznal moudrost Armina Shimermana (Quarka). Když prý byli na výběrovém řízení, přišel k němu Armin a řekl, že roli dostane buď on nebo Max. Proč? Protože jsou tam jediní výškově menší lidé. A nakonec role dostali oba :). Max si také vzal prospektovou knížečku, nalistoval sám sebe a vyjmenovával, jaké všechny informace jsou tam špatně. Pozastavil se třeba nad svým jménem, které bylo jediné ve výčtu herců psáno v pořadí příjmení a pak jméno a okomentoval to, že ten, co to dělal, byl asi Bajoran (ti mají příjmení a pak jméno) ;-).

Dále byly na programu nějaké novinky ze Star Treku. Předpokládala jsem, že to bude něco o tom „novém filmu“. Byla to ale skvělá příležitost vypadnout na chvilku pryč a dokoupit si k voucherům taky fotky a co se ještě namane. Díky tipu Klenotky a Ashraka jsem zamířila tam, kde prodávali fotky k podpisům 4 fotky za deset eur, což byla zvýhodněnější cena. Plánovala jsem koupit pět, ale k mé nelibosti jsem zjistila, že nemají fotku s Wraithem Michaelem. Trip je sice fain, ale já chtěla Michaela. Když se vyfotím, bude vypadat stejně jako Trip. Takže jsem si koupila zatím jen Phloxe, Shrana, Dukata a Nerys s tím, že se rozhodnu později, případně si dám podepsat svoje desky, které by jistě další podpis s radostí přivítaly ve svém chumlu ;-).

Mimochodem, v budově se nejen procházali lidé ve skvělých maskách, ale taky byla určitá místa, kde přímo pózovali či nějak živořili. Třeba Klingonský koutek nebo vedle Star Warsovský. Moc pěkné, to musím říci.

Rychle, ale ne už po vzoru minulého proběhnutí, jsem prošla prodejní stolky, abych si zmapovala, co kde všude mají a propočítala své možnosti. Taky jsem se lehce zasekla u stolku, který nebyl přímo v oněch prodejních místnostech, ale na cestě k hlavnímu sálu. Tam jsem zmerčila staré ST časopisy. Nezbývalo už tak moc času do dalšího panelu, ale co kdyby náhodou, velkou náhodou, tam třeba byl ten s Elimem Garakem na obálce, na který jsem tak akorát smutně koukala na obrázku z e-bay. A nejen ten, určitě by se dalo najít i něco dalšího. A měla jsem štěstí :). Jakmile jsem uzřela jeden s Elimem (ehm, Elim čteme „ílm“ – pozn. autora ;-)) na obálce, chňapla jsem po něm a už ho nedala z ruky (a následně z batohu ;-)). Zachrochatala jsem si blahem, trochu si to pročetla a pak šupajdila na panel. Tak jo, zním jako blázen, jenže snad víte, jak je těžký tady v Čechách něco takovýho sehnat. V pravdě lehce nemožný. Zvláště s motivem DS9, o Garakovi ani nemluvě (ok, Klenotko, já vím, Elim je vedlejší postava….NO A CO?!?! ;-)).

Ještě jsem tedy vlastně zapátrala zda tam náhodou nebude ležet DS9 Companion aneb takový ten průvodce seriálem, kde se hovoří o dílech a o tom, co se dělo za kamerou. K něčemu jinému tam měli, bohužel, tentokrát už jsem štěstí neměla. To je škoda, zmizel by v tašce (po zaplacení ;-)) jen o setinu sekundy později než ten časopis ;-).

O panel s Marcem Alaimem jsem nechtěla přijít ani za prase z latina. V pravdě, na Marca jsem se těšila asi nejvíc (snad ještě víc jak na Picarda…možná z toho důvodu, že mnohem pravděpodobněji někde ještě Roberta Picarda uvidím, ale Alaima…). Proč? Znáte ST – Deep Space Nine? Jo? Tak se tak blbě neptejte ;-). Ne? Tak to koukejte dohnat. Prostě Dukat! Gul Dukat! ;-) (mmch., německý dabing evidentně ignoruje anglickou výslovnost a místo správného „gal“ používá „gul“, ale fuj). Vidět herce, co hrál Dukata, imo nejlepšího záporáka v celém Star Treku, to je prostě něco ;-).

Po pódiu si vykračoval stylem Dukat aneb „hezky klidně, tady mi to patří“. Nappy to pak dodatečně nazval „klátivou chůzí“. Klátivá možná byla, ale klátivě sebevědomá ;-). A nejen z chůze se dalo poznat, koho tento člověk hrál. Hrozně mě bavilo pozorovat jeho pohyby, gesta a mimiku, protože mi to nádherně připomínalo toho skvělého Cardassiana. Tedy ne, že bych v Marcovi viděla přímo Dukata…nemám ráda přímé spojování herce a postavy. Mmch., kdyby jo, tak bych raději preventivně utekla ;-). Nicméně pozorování těchto znaků se mi líbilo. A taky ten hlas, ten byl nezaměnitelný. Zvláště na tomto panelu ale bylo vidět, že to není nejmladší člověk a natahování ucha a celého těla směrem k tomu, co pokládal nějakou otázku, už moc cardassianské nebylo :). Ale jo, udělal na mě velký dojem.

A o čem hovořil? Nu, třeba o své postavě gul Dukata. Že nechtěl hrát kdejakého záporáka, ale chtěl, aby neměl pouze černou stránku, aby byl komplikovanější a měl více stran své osobnosti. Toto se imo povedlo a je to ten důvod, proč mám tohoto cardassianského hajzlíka v oblibě ;-). Na otázku, jakou stránku Dukatovy osobnosti má nejraději odpověděl, že ho má rád právě celkově, nicméně též říkal, že měl rád např. scény se Ziyal apod., kde byla vidět jeho nevojenská stránka. Též mě potěšilo, když řekl, že si nemyslí, že by Dukat kdy chtěl udělat Cardassii něco zlého, naopak ji chtěl zachránit, což jsou i mé pocity, přestože zahleděnost do sebe sama…nu, když je ta příležitost, nechme ho ;-). Také nám vyprávěl o tom, že když byl na place ve své masce, lidé mu tak nějak podvědomě uhýbali z cesty ;-). Jinak ještě hovořil např. o milníku ve svém životě, kdy se dal na herectví. Že býval v mládí nespokojený a vzpurný, ale prý jedna herecká replika změnila směr jeho života.

Je mi teď docela líto, že jsem si nepřipravila sama nějakou otázku. Možná bych se i k tomu mikrofonu dostala. Ale na Fedcon mi přišlo zbytečné se o něco snažit, protože jsem si představovala zástupy fanů čekající ve frontě na mikrofon. Mno, škoda.

Požitek z panelu mi ovšem narušilo to, když Nappy najednou zmínil, že jsou fotosessiony. Vzpomenula jsem si, že mě Ashrak něco takového říkal, ale v tom frmolu mi to vypadlo z hlavy. Bezva, tak co teď – opustit panel a jít hledat nějaké seznamy? A co mi už uteklo? Ten pocit se mi vůbec nelíbil. Rozhodla jsem se zneužít Nappyho, jestli by nebyl tak hodný a nešel rychle vyzvědět, jak to s tím focením je. Ten se naštěstí zneužít nechal a o chvíli později se vrátil s informacemi. Těch pár minut jsem si panelu moc neužila, protože jsem si říkala, že jsem určitě přišla o někoho zajímavého k vyfocení a, ještě lépe, právě přicházím. Naštěstí tomu tak nebylo, i když těsně. Za Nappyho připomínku a ochotu zjistit info mu patří můj VELIKÝ dík. Vážně velký, hrozně bych toho pak litovala a nadávala na svou blbou paměť.

Po Alaimovi nastoupil Jeffrey Combs. Ten se proslavil hned více rolemi. Zvláště v DS9 rolí Vorty Weyouna (zabijete to a ono to za chvíli před vámi zase stojí jako další klon se svými nejapnými poznámkami :)), pak to byl Ferengi Brunt, taktéž DS9 (ten mi byl vždy tak hrozně nesympatickej :)) a v ENT hrál mého velmi oblíbeného Andoriana Shrana (který má úžasné poznámky, smysl pro čest, ale smysl pro lehké intrikaření ;-)).

S Jeffreyho panelem to bylo horší, protože v tu dobu právě začínalo focení s Marcem a možnost se vyfotit s hercem gul Dukata…ale prosím, co je na tom k rozhodování ;-). Takže, ač velmi nerada, jsem opustila své stanoviště a spěchala pryč (spěchala, abych se mohla co nejdříve vrátit). Zrovna když jsem si to frčela chodbou, zmerčila jsem Klenotku a Ashraka (myslím i se Saphirou?), jak stojí ve frontě na podpisy. Někteří herci tam totiž už podepisovali. Můj krevní tlak stoupl, protože jsem počítala s tím, že podepisování bude probíhat až následující dva dny. Takže si to shrneme. Panel s Jeffreym, focení s Alaimem a podepisování. Paráda. Narvala jsem si srdce zpátky do těla, vyzjistila něco info od Ashraka a pokračovala k focení. Tam jsem vyzvěděla, jak to přibližně chodí. Zjistila jsem si, kde končí fronta a po tom zjištění to otočila zpět k autogramiádě.

Tam byli dva lidé, které jsem si chtěla nechat podepsat. Tedy, v rámci finančního rozvrhu, jinak by to byli všici ;-). Konkrétně Johna Billingsleyho a Roberta Picarda. Stoupla jsem si do menší fronty a snažila se uklidnit. Bylo mi jasné, jakou barvu mají moje tváře a jak asi vypadám. Klenotce i Ashrakovi to bylo jasné taky a snažili se mě uklidnit. Vytáhla jsem svou fotku Phloxe a čekala. Ani jsem nemusela čekat dlouho. U Johna seděla i jeho žena Bonita Friedericy. Tak tu jsem neznala, ale prý hraje v seriálu Chuck a nadšený Ashrak s Klenotkou se s ní chtěli vyfotit, takže jsem dostala do rukou ten Ashrakův megafoťák a sebrala všem duši. Tak oni se fotí, pár dalších lidí se fotilo s Johnem…mno, tak mohla bych to zkusit taky. O možnost oficiálního vyfocení jsem přišla, protože to už se konalo dřív, snad i první vůbec. Hmm. Tak jsem rychle řekla Ashrakovi, ať je připraven. Když jsem stála už u stolu, ale ještě na mě nebyla přímo řada, dotázala se mě Bonita na něco ve smyslu, jak se cítím. Odpověděla jsem, že jsem v pořádku, jen že je teď nějak moc věcí najednou. Bylo to docela milé, někdo se stará. A ona vůbec působila mile. Myslím, že říkala ještě něco, ale už si nepamatuju co :-/. Když jsem se dostala na řadu k podpisu, položila jsem před něj fotku Phloxe s desky, aby mohl opsat věnování. Pak jsem zahrabala v batohu a vytáhla malou lahvičku Becherovky, kterou jsem Johnovi trochu zmateně předala („Mohu ti dát dárek? Mohu, že…“). A nezapomenula jsem dodat, že je to malý dárek z České republiky (to jsem říkala každému, jen ať si nás zapamatujou ;-)). Dárky, co jsem vypozorovala, se zas tak moc nedávaly, ale já ráda dělám někomu radost a u Johna se mi to povedlo na jedničku. Po zjištění, že je to alkohol, likér, pronesl, že je to přesně pro něj, odšrouboval zátku a napil se. Zatvářil se docela blaženě, pozitivně okomentoval, znovu si loknul a poděkoval. To mě samozřejmě velmi potěšilo. Ještě se zajímal, jak se to vyslovuje. A ještě, než jsem přešla dál, poprosila jsem ho, zda by se se mnou vyfotil, načež ochotně vstal, vzal si do rukou můj dárek (tak tohle mě potěšilo jakbysmet :)), chytili jsme se okolo ramen a Ashrak nás vyfotil. Ta fotka vypadá naprosto úžasně :D (i když trvalo skoro měsíc, než jsem ji poprvé spatřila :)). Mnohokrát jsem poděkovala a postoupila dál. John si mě tímto vším dosti získal. I jeho žena. Tehdy jsem vlastně ani nevěděla, kdo to pořádně je. Byli prostě oba hodně milí a přátelští.

Přistoupila jsem ke stolu, kde podepisoval Robert Picardo. Ten byl „mimo“ vouchery a fotky k podpisu se vybíraly taky tam. Mno, ne, že by to bylo levné. Tahle „sranda“ stála 25 eur, nicméně…Picardo, že jo ;-). Když podepisoval tomu přede mnou, ukázal pak na mě s tím, že jsem poslední. Už tam prý seděl dost dlouho, tak si chtěl odpočinout, nedivím se. Takže dost štěstí (i když později jsem zjistila, že podpisy probíhají i další dny). Při výběru fotky jsem se lehce zasekla. Bylo jich tam několik. Woolsey je sice fain, ale byl to Holodoktor, kterého jsem chtěla mít podepsaného. Doufám, že jsem nevybírala moc dlouho. Předložila jsem peníze a fotku. A i pro něj jsem měla Becherovku, tentokrát trošku větší (i když ne ty normální, ono tahat v batohu pět lahví by nebylo nic moc, nemluvě o nebezpečí rozbití, už tak jsem to měla zafačovaný, i když to nebylo tak hardcore jako v Londýně). Na to, že je to z ČR reagoval s tím, že tam byl. Jj, moc dobře a hořce si vybavuju jednu z podepsaných fotek, co visí v hotelu Regina. Snad ho ten dárek potěšil a vynahradil mu to, že poslední člověk, kterému se ten den plánoval podepsat, vypadá lehce zmateně a dlouho vybírá fotky ;-). Mmch., mám dojem, že poslední jsem stejně nebyla. Jen doufám, že za to nemůžu já ;-).

Ashrak zůstal pozadu a tak jsme si vyměnili pár rychlých slov s tím, že by fotka určitě nezaškodila. Robert se taky předtím s někým fotil. Sice je fakt, že to není „tak úplně fér“, protože on ještě photosession měl, ale zase nevyužít příležitosti… Takže jsme si ho každý z jedné strany přitáhli a někdo nás vyfotil. U vyřčení svých díků jsem se snažila, aby vyzněly patřičně vděčně a mile.

Ani jsem si nestačila prohlédnout fotky a mazala na to focení. Naštěstí jsem to ještě stihla, i když už zas moc fronty nezbývalo. To už jsem tedy byla uklidněnější, lehce jsem se zkulturnila a vytáhla z peněženky další peníze.

Focení probíhalo trochu jinak. Platilo se vše až na místě. Tam si člověk koupil fotosession voucher, který hned odevzdal po vstupu do místnosti nějaké slečně. Ta ustřihla roh a pak putoval k další slečně vzdálené asi krok ;-), která na něj po vyfocení napsala číslo a papír vám předala nazpět. Celkem příjemné taktéž bylo, že před vstupem do místnosti obvykle leželo zrcátko, takže se nějaké odstálé vlasy daly ještě rychle uhladit. Focení samotné bylo velmi rychlé. Podaly se ruce, pozdravilo se a než blesknul foťák, měli jste tak zhruba ještě tři věty čas. Takže cokoli jste řekli, muselo být stručné. Fotograf furt votravoval s tím, že rychle rychle…:-/. Ale je fakt, že obvykle bylo dost lidí…holt velkej con.

S Marcem jsem si potřásla rukou s tím, že je mi potěšením se s ním setkat (Dukat…;-)). Myslím, že se mě ptal, jak se mám…hlavou mi problesko – jsem na největším evropském conu, který má výborné složení herců, obklopena fanoušky, úžasnými suvenýry, přáteli a právě mi podává ruku jedna z legend Star Treku…prostě se mám naprosto strašně ;-). Přitáhnul si mě k sobě a fotograf nás vybleskl. Rozloučili jsme se, přičemž jsem svůj dík vyjádřila ještě mírnou poklonou (to já dělám, je to taková vyšší forma díků ;-)). A pak jsem si pospíšila zpět na panel s Jeffreym.

O něm pohovořím víc v jeho společných panechel. Z tohoto si vybavuji, jak říkal, že má rád všechny svoje postavy (když se ho někdo ptal, kterou upřednostňuje). Taky hovořil o spolupráci s Marcem a jak se postavy Weyouna a Dukata vzájemně respektovali.

Po jeho panelu bylo focení. V hlavním sále se měl promítat nějaký fanfilm, takže to se mi naštěstí s ničím nekřížilo a šla jsem si stoupnout do fronty. Nejprve jsem si tedy říkala, jestli stihnu Zahajovací ceremonii, protože se fronta nějak nehýbala, ale nakonec bylo ještě dost času. Na Ceremonii, jak jsme byli několikrát upozorněni, jsme nesměli přijít pozdě, protože nějaký čas na počátku bude sál uzavřen.

Tak jsem si vystála frontu, dala sbohem dalším penězům a šla si potřást pravicí s Jeffreym. Focení klasicky rychlé, akorát jsme se pozdravili a on se mě zeptal na jméno. Odpověď jsem neriskovala, protože zrovna bliknul foťák. Doplnila jsem až později. Rozloučení a bylo to. Běžící pás hadr.

Na Ceremonii jsem přišla včas a pohodlně se usadila. Pomyslela jsem se, proč pořád připomínají, ať jsou tu všichni včas a proč chtějí uzavírat sál a nemusela jsem se příliš zamýšlet, abych uhodla odpověď. Jasně, o co, že pustí nějakou delší ukázku z toho „nového ‚ST¨“. A o nedlouho později se ukázalo, že jsem měla pravdu. Moc jsem z toho tedy odvařená nebyla…sry všem, kterým se po této větě svírá ruka v pěst, ale já prostě nedokážu přijmout „nové ‚ST‘ z alternativní časové linii“. Alternativní a paralelní linie jsem nikdy neměla ráda (až na vyjímky), protože mi to narušuje cítění ST (nebo jakéhokoli) světa. Ale zpět ke conu.

Až s lehce šíleným důrazem jsme byli upozorněni, že kdo se pokusí něco natočit, bude nemilosrdně vykopnut z celého conu. To nám moderátor Marc B. Lee asi ještě třikrát zopakoval a tvářil se u toho patřičně výhružně. V mezičase to vychvaloval, jak je super, že to tu máme, jak je to unikátní apod. atd. Jako chápu, je to něco víc, ale dělat kolem toho takové cavyky…přitom když vím o x lidech, kteří to už viděli. Snad by mě vážně ani nepřekvapilo, kdyby někde seděl sniper s nočním viděním a hlídal, aby nikdo nenatáčel ;-).

Konečně to tedy pustili. Nebyla to ovšem jednolitá ukázka. Bylo to 28 minut, kde byly poslepované scény z celého (aspoň tedy poloviny) filmu. V pravdě, moc mi to nedalo. V sedadle jsem seděla kapku znuděně, nemělo to hlavu ani patu. Pomyslela jsem si, že snad ten film bude lepší…ok, ok, nesahejte po tom noži, já za to nemůžu. Mmch., na filmu jsem už byla (na volňásky) a nejraději bych, aby nikdy nevznikl. Já mám prostě problém s tou alternativní linií a hlavně resetem čtyř seriálů a deseti filmů a někým, kdo si řekne „a teď to udělám celé nově a po svém a hrozně cool“, tečka.

Nikdo naštěstí nenatáčel (nebo přinejmenším dostatečně skrytě), takže se žádné scény vyhazovaní nekonaly. Poté si pro nás připravili laser show. Ta se mě velice líbila. Na pódiu natáhli plátno a přes to pak přecházely lasery, které vytvářely různé sci-fi výjevy ze seriálů, které tu na conu měli (či měli mít) zastoupení. Obrázky doplňovala tématická hudba znělek. Mohli jsme třeba za zvuku VOY znělky vidět Voyager, ukázali nám stanici DS9, pak několik symbolů brány (heh, znám je všechny…pardon, profesionální deformace ;-)), zaburácela nám tam i Galactica, prohnala se i nějaká loď z Babylonu 5 (ten tu měl mít zastoupení, ale nakonec neměl), podívali jsme se krátce na Atlantis a taktéž nám tam spadnul i nápis Eureka. A ještě pár věcí do toho, proplétající se lasery a tak. Sice to nebylo tak moc složité, ale bylo to atmosferické a moc se mi to líbilo.

Moderátor Marc nám poté pověděl, z kolika zemí jsou tu lidé. Prý z 27 (později se to vytáhlo na 31). To je docela slušné, ne ;-). Přestože nějaké země čítaly jen pár jedinců. Četl názvy zemí a jejich občané se přitom měli ozvat. Samozřejmě, že největší řev byl u Německa. Říkala jsem si, jestli na nás nezapomene…a nezapomněl :-). Po zaznění Czech Republic jsem ze sebe vydala co nejhlasitější výkřik. Nic jiného jsem přes sebe neslyšela ;-). Ashrak a spol dole prý taktéž řvali. Ale řekla bych, že se mě možná někdo mohl leknout…já sedět vedle sebe a znenadání takovej řev, tak se taky leknu ;-).

Pak nám už konečně ukázali hosty. Nejprve nějaké ty spisovatele či kdo to tam byl (většina z nich mluvila německy, nevím, jaký byl jejich účel ;-)) a pak herce. Nepřišli tam úplně všichni, např. taková Summer Glau se necítila dobře a zotavovala se na pokoji. Když se objevil Max, měl malý proslov...v němčině. Nana, která se šla představit po něm, se zatvářila lehce nechápavě a zareagovala „Co to říkal?“ a ještě něco dodala. Ještě po ní přišel Marc, který se omezil na pouhé „Co to říkal?“ a zas odešel. Tak, nejsem sama, že ;-). John Billingsley přišel v triku, na kterém byl obrázek moderátora Marca B. Leeho a že až ho prý John potká, že mu to má dát. Tak se John snažil triko udat, svlékl ho ze sebe (oblékl jiné), ale Marc ho moc nechtěl. Tím však osud trika nekončí :). Nichelle Nichols měla velmi pěknou a dojímavou řeč o tom, co vše ST znamená a co dává lidem. Také říkala, jak toho chtěla nechat, ale byla velmi důrazně přesvědčena, ať to nedělá, protože nezastupuje jen nějakou roli v seriálu, ale...tím vyzněním, tím, jak se tehdy lidé dívali na černochy a tak obecně. Mluvila velmi pěkně a velmi dlouho.

Samozřejmě se představili všichni herci. Většinou něco krátkého řekli a stoupli si pěkně do řady. Robert Picardo měl úvodní řeč napsanou...v němčině. Potlesky byly velké, zvláště u některých osob (např. Nichelle, Olmos...).

Po Ceremonii měl panel Edward James Olmos aneb Bill Adama, charismatický admirál z lodi Battlestar Galactica. Sklidil ohromný potlesk. Bohužel nemohl moc mluvit o konci BSG, protože mnoho lidí to tam ještě nevidělo :-/. O Galactice řekl, že je to „extraordinary show“ a spíše se přikláněl k označení lidské drama nežli sci-fi. Řeč přišla i na vztah Billa a Laury. Nespoileroidně hovořil o jejich poslední scéně a že byla opravdu...mno, podívejte se. Když se ptal publika, od kdy že měli pocit, že by to ti dva mohli dát dohromady, zavolal tam někdo, že už od Minisérie, což Olmos lehce pobavilo a okomentoval to, že ze začátku se neměli moc v lásce :). Ještě něco z BSG padlo, ale pak padly nějaké politické otázky a názor na Obamu mě tedy moc nebral.

Nichelle Nicols měla předposlední panel. Známá z původního Star Treku jako Uhura, na můstku je přes komunikaci.

Nichelle vypověděla, jak vzniklo jméno Uhura. Prý byla na konkurzu s knihou, co nesla název Uhuru. To se zalíbilo. A prý, aby to nebylo tak příkrý („harsh“), tak tam dali „a“. Celkově hodně hovořila právě o významu Star Treku. Opět velmi pěkně a velmi dlouze :).

Někdy v panelu s Nichelle se Nappy zvedl s tím, že se s ostatními domlouval, že se půjdou někam najíst, než tam zavřou. Celý den jsem nic nejedla (tak nepočítám ten rohlíček k snídani), nicméně na „na ten panel s tím posledním se určitě vrátíme“ jsem nevěřila ani tu češtinu. Došla jsem s ostatními až ven, kdy jsem se rozhodovala, jak to tedy udělám. Nakonec zvítězil con a já se vrátila zpět. Bylo ale dobře, že jsem se lehce provětrala. Ono lítání celý den po focení a podepisování a ještě soustředění na x panelů v angličtině si začalo vybírat svou daň už u Olmose. Ještě jsem se zasekla u toho prodejního stolu směrem do hlavní místnosti a pátrala v širokém výběru nášivek. Dívala jsem se celkově, nicméně primárně jsem šla po cardassijském znaku. Ten jsem skutečně našla, i když nebyl zas tak nic moc extra (zato prodejní exemplář hledali nejméně pět minut a to jsem se ptala jen na cenu) a dát za to osm euro, když byl teprve pátek a už tak má peněženka dosti znatelně zhubla… Mno, byla bych si ho koupila, kdyby mě jedna milá slečna neupozornila na jiný cardasijský symbol ve formě železa. Takové to, jak se to zabodne do látky a z druhé strany se přidělá něco, aby to drželo. Snad je označení pin správné. Každopádně toto byla láska na první pohled. A měla jsem štěstí, další tam neměli. Teď se jen rozhodnout, zda si i tak nekoupit tu nášivku. Ale nakonec jsem se rozhodla jen pro ten pin. A ještě jsem ho dostala se slevou…prý je to bodátko nakřivo. Mno, já bych za to dala i těch osm, ale když jinak nedají, dám jim ty čtyři ;-). A hnedle jsem to vítězoslavně sevřela v rukou, abych cítila ty tvary (se zajištěným bodátkem, nejsem masochista ;-)), po kterých jsem se pídila už pár měsíců :-). Pak jsem si ho tedy připevnila na bundu. Ještě poznamenám, že úplně stejný pin jsem viděla o den později u dalšího „krámku“ a tam stál…35 euro…rozdíl je i vidět, že ;-).

Lehce jsem zakonverzovala s onou milou slečnou (která si mě dokonce i pamatovala z focení, prý podle psích známek…pozn. autora…lehce nechápu, podle známek, když mám na sobě atlantiskou bundu jako jeden ze dvou lidí tady na conu…ale tak dobře, asi nezná Atlantis ;-)).

Tímto zdržením jsem bohužel dorazila na panel s Johnem Billingsleym (hrál v ST: ENT doktora Phloxe, rasy Denobulan, jimž mnoho lidí (zvláště mužů) závidí povolené mnohoženství (ale pozor, ženám také mnohomužství... to jsou potom rodiny ;-)...řekla bych, že úskalí tohoto modelu může tkvět v nastálém počtu tchýní ;-))) později a přišla o něco, na co byly pak narážky celý con. Tedy přišla o tu vizuální stránku věci. Ale myslím, že to přežiju, hlavně, že vím, o co se jednalo. Totiž, John se na začátek panelu nejspíše dostavil bez kalhot (s trenkama), případně o ně velmi záhy přišel. Mno, já vim, zní to děsně úchylně. Asi taky je, ale...když tam jste, tak vám to tak nepřijde :). John mi rozhodně jako úchylák nepřišel, ale zato velmi příjemný energetický člověk, co rád baví.

Na panel přišla i jeho žena Bonita a tihle dva dohromady, no to bylo něco naprosto úžasného. Měli nádhernou vzájemnou interakci (tu obvzláště vyzdvihuji), oba plni energie a vtipu. Otázek tedy mnoho nezodpověděl, nicméně to mi ani nevadilo. Ten panel byl úžasný sám o sobě. Prostě ti dva...já nedokážu říct, co přesně tam bylo tak skvělý, tedy ne konkrétně. Byla to prostě zábava a oddechovka, člověk se cítil radostně a uvolněně a prostě skvěle :). Jestli mají tohle tihle dva i normálně, tak jim upřímně závidím, protože takhle si představuju ideální vztah.

A John jako jediný z herců vyrazil i na cestu do publika. Nejprve pobíhal dole a pak se prohnal i po balkóně, těsně vedle mě. Cestou se zastavoval a hovořil s fanouškama. Z toho pobíhání byl chudák celý zpocený :). Tak právě teď si říkám, že jsem na tom u autogramiády byla ještě hodně dobře :D.

Ke konci ještě se ženou názorně předváděli, co to znamená „pantsing“. Mno, nějaký český ekvivalent... eh... „odkalhoťení“? :) Jako testovací subject posloužil Marc B. Lee. Úspěch techniky tkví v odvedení pozornosti a pak už stačí jen šikovné ruce. Zní to úchylně, co :D ;-). Marca se podařilo „odkalhotit“ v zákulisí, kam za ním Bonita zaběhla a o chvilku později se vrátila a vítězoslavně mávala kalhotama nad hlavou. Pro ně se Marc taky ale vrátil. Tohle taky zní úchylně...ale není...to byste tam museli být :D ;-). Ono jak to sem píšu...mno, já bych si myslela to, co vy ;-). V pravdě, tenhle panel mě naprosto nadchl. A ne, ne kvůli slíkání kalhot...prostě...tak nějak celkově :).

Po skončení jsem bloumala hotelem, čekajíc na navrátivšího se Nappyho. Bohužel, prodej suvenýrů už byl pro ten den uzavřený. Zakotvila jsem u stolu, kde jsem si psala pár poznámek (hádejte na co…jasně, na pozdější report ;-)) a v mezičase urgovala Nappyho, kde vězí (nejlépe na jeho hlavní mobil, který měl ovšem jinde, jak jsem se pak dozvěděla ;-)).

Nakonec dorazil, asi o pouhou hodinu později, nicméně k dobru mu budiž přičtena načerpaná nádrž (žádné „tak schválně, jestli tam dojedem“) a vypůjčená navigace, podle níž jsme se tentokrát bez dalších veselých historek z cest vrátili do hotelu.

Tedy, samozřejmě to nebylo tak jednoduché, protože jsme zjistili, že do hotelu nám byl odepřen přístup, protože prý máme rezervaci jen na den. Takže jsme opět museli za paní do vedlejšího hotelu, která nám odemkla náš pokoj. Velmi příjemné zjištění bylo, že naše věci nikam nevystěhovali a ani nám tam nikdo nespal v postýlce. Ještě pár nezbytností a už jsme spali.





Sobota

Příští den začínal program panelem s Robertem Picardem. Ano, přesně, takže, ač hrozně nerada, vyhnala jsem se z postele a Nappy následoval. Ten den jsme byli dohodnutí s druhou skupinou, že je v devět vyzvedneme od jejich hotelu. A jelikož jsme měli tu navigaci, tentokrát se skutečně žádné výlety po okolí nekonaly.

Přijeli jsme pozdě, tradičně, ale ne o moc a to jsem ani nemohla mít moc řečí na Nappyho akademickou čtvrthodinku, protože druhá skupina si k tomu přidala akademických pět minut. Tedy ano, na panel jsme dorazili pozdě, ale ne o tolik, naštěstí. Nappy nás ještě vyhodil těsně před hotelem, takže jsme se nemuseli zdržovat parkováním.

Robert Picardo, tak toho určitě mnozí z vás dobře znají. Ať už jako Holodoctora z Voyageru nebo nověji jako Richarda Woolseyho ze Stargate. Opět působil velmi mile, zjevně věděl, jak upoutat a zapůsobit na obecenstvo.

Pouštěl nám pár ukázek ze (myslím) svého DVD. Určitě vás potěší, že nejen na našich conech selhává technika ;-), i tady, když byla požadována např. ukázka č. 4, objevila se ukázka č. 1 apod. Tak to bylo takové malé veselé rozptýlení. Nicméně, přece se to podařilo nakonec vyladit. Z těchto ukázek mi utkvěla v mysli krásná scénka, kdy Picardo sedí v místnosti a podepisuje se fanouškům, kteří postupně své žádosti poněkud stupňují. Podpis na netypické věci, zarecitování scény s něčím na hlavě apod., až je požádán o zastřelení jistého fanouška, což beze všeho splní a okomentuje to ve smyslu, že pro fany cokoli ;-). Hmm, to by se muselo vidět :). Pak už naživo nám vyprávěl, že byl jednou jistou slečnou požádán, zda by se jí podepsal na…půlky, kde se půlil Voyager. Což už bylo trochu moc a odmítl, protože to nechtěl vidět příští den na youtube. To zcela chápu ;-).

Také nám samozřejmě povídal něco o roli Holodoktora. Například o jeho vztahu se Sedmou. Vyjádřil lítost nad tím, jak to dopadlo s tím, že scénáristi se rozhodli pro někoho jiného. Také hovořil o vnášení humoru do seriálu, například rozšíření poznámky v Message in the Bottle o „holodýchání na holokrk“. Imo skvělá scéna, takže jsem za ten vtípek rozhodně ráda :). A taktéž ho někdo požádal, aby přeložil tu úvodní řeč, co měl na Zahájení, do angličtiny. Tedy jsem konečně slyšela, co že to vlastně říkal. Přečetl ji celou, papír s ní měl schovaný v kapce.

Při panelu jsem se rozhodovala, zda ho neopustit, abych se mohla jít vyfotit s Nanou Visitor. To ale prostě nešlo, Robert byl velmi zábavný a já si nechtěla nechat ujít ani kousek. Naštěstí se později ukázalo, že to nebylo žádné fatální rozhodnutí.

Po něm byla v sále Summer Glau, nicméně v jiném sále (Holodecku) měl panel Max. Nappy zůstával, takže jsem se nemusela příliš obávat o zasednutí míst, a šupajdila jsem pryč. Chvíli mi trvalo, než jsem to našla, protože to samozřejmě neslo jiné označení, ale povedlo se a usadila jsem se docela pěkně. Konečně jsem na herce pořádně zblízka viděla.

Nebyl to malý sál, byl menší, ale v měřítku velikostního označení bych ho rozhodně „malým“ nenazvala, sic by se do něj vlezla menší armáda. A byl naplněn. Max se na začátku tak zkoumavě rozhlížel a poté pronesl, jestli si ho náhodou nespletli se Summer Glau a že ta je jinde. Což následně rozšířil o tvrzení, že je taky sexy a dokazoval své tvrzení rozepnutím knoflíku u košile. Naštěstí nepokračoval ;-).

Na tomto panelu Max zodpověděl pár otázek. Předvedl a okomentoval, jak se Rom přibližoval ke Quarkovi, když mu chtěl něco povědět. Pocupitával v jisté vzdálenosti od virtuálního Quarka s typicky Romovskými pohyby. Prý, že ho nechce nijak vylekat.

A i tady zpíval. A podstatně více. Naštěstí zapěl i dvě písničky v angličtině a musím uznat, že slova byla pěkná. Byly samozřejmě o Romovi :). Bohužel ostatní písně byly v němčině a když začal tu poslední, zvedla jsem se a odešla zpět do hlavního sálu, už tak bylo nějak pozdě.

Dalším bodem programu byl společný panel Marca Alaima a Jeffreyho Combse. Byla jsem na ně samozřejmě zvědavá, jak budou působit na place spolu. Už předtím říkali, že jsou to přátelé a že žijí kousek od sebe.

Mrzí mě, že jsem začátek opět nestihla. Mrzí mě to z důvodu, že si Jeffrey zjevně řekl, že napodobit Johnův nápad a tím podpořit vznikající zvláštnostku tohoto conu, je dobrý nápad a na začátek se prý dostavil v trenkách, tedy bez kalhot :). Já vím, zní to lehce zvráceně, ale dokud je to takhle, je to sranda ;-). Však on si ty kalhoty zas brzy nasadil.

Marc působil lépe, než na předchozím panelu, už tak nenaslouchal a co případně neslyšel, to mu Jeffrey rychle přetlumočil. Celkově mi přišlo, že se opravdu dobře doplňují a pěkně reagují jeden na druhého.

Vyprávěli nějaké společné zážitky, třeba Marc hovořil o tom, jak jednou něco řešil s nějakým producentem či někým takovým a najednou mu tam přišel nějaký člověk s tím, že je to jeho největší fanoušek apod. a nenechal se odbýt (i když měl namále, skoro jednu schytal ;-)). Samozřejmě byl tím člověkem Jeffrey, který se výborně bavil. Marc ho totiž bez masky nepoznal ;-). Pozoruji, že se tímto druhem vtípků baví leckteří herci :).

Marc taktéž vyprávěl o tom, že se jednou objímal s nějakým fanouškem, který byl nabarvený po způsobu andorianské kůže a že si to uvědomil až bylo pozdě a pomyslel si, zda se od něj neobarví. Což se ozvala Jeffreyho andorianská stránka a pohotvě zareagoval naoko naštvanou otázkou co že je špatného na tom být modrý :). A bylo vidět, že leccos z hodnot Andorianů v něm zůstalo. Při otázce z publika jaké to prý je být modrý, Jeffrey pohotově zareagoval protiotázkou „Jaké je to být růžový?“ a sklidil za to velký potlesk. Jo, byl to moc pěkný panel :-).

Během panelu probíhalo focení s Chrisem Judgem, což…;-). Ale opět se mi odtamtud moc nechtělo a když jsem zjistila, že fronta je dost dlouhá, nijak extrémně jsem nespěchala. O kus Nany jsem ale díky tomu myslím i přišla. Ovšem ve frontě jsem byla snad nějak mezi posledními. Klasika :). A jaký mám pocit z focení? Krom problikávajícího výjevu „běžící pás“. Chris je velká svalnatá masa ;-). Možná si ještě matně pamatuji to podání ruky, ale prostě příliš mnoho zážitků příliš rychle ;-).

Takže Nana Visitor. Známá především z role Kiry Nerys (pozor, Bajoran, tedy křestní jméno je až druhé ;-)) z Deep Space Nine. Taktéž se mihla v BSG, na což také v panelu padla otázka. Musím zmínit, že mi nepřišlo, že by se od DS9 zas tak změnila. Jistě, nějaké vrásky přibyly, ale vypadá pořád velmi dobře.

Nana hovořila o tom, jak moc si oblíbila a jak moc se sžila se svou postavou. Že občas přebírala její bojovnost a ráznost, až se okolí divilo. O Kiře se vyjadřovala opravdu pěkně a moc se mi líbilo, jaký vztah si k ní vytvořila. Také zmiňovala, že měla trochu obtíže se vztahem k Marcovi Alaimovi v masce (Kira Dukata opravdu neměla příliš v lásce ;-)). Prý bez ní je to mnohem lepší :D. Tomu říkám ponoření do postavy :).

Když se jí někdo ptal, zda čte knižní pokračovaná, řekla, že ne, že je to prý jako hostina, na kterou nebyla pozvána. Také potvrdila dvousmysl ve větě, kterou řve Nerys na Juliana Bashira v jednom z dílů DS9, že to (dítě v jejím břiše) je jeho vina – dvousmysl v tom, že v seriálu ho tam Julian přetransportoval, aby ho zachránil, v reálném životě…nu, byla to jeho vina trochu víc ;-). Prý scénáristi přesně věděli, co píší ;-).

Hovořila i o vztahu Nerys a Odo. O tom jsem už četla v nějakém rozhovoru a zde mi to bylo potvrzeno. Že ani jeden z herců se na ten vztah příliš pozitivně netvářil. Že chtěli, aby byli přátelé. V pravdě, jsem moc ráda, že tomu tak nebylo, protože tento vztah mi přijde jako jeden z nejkrásnějších, co jsem v seriálech viděla. Interakce a vzájemné doplňování je úžasné.

V mysli mi opět zahlodal červíček, který mi připomenul, že bych se třeba mohla na něco zeptat…na něco v její interakci s Dukatem, s Garakem nebo třeba Ziyal, ale…problém byl, že jsem nevěděla přesně na co, bylo by toho tolik, ale v tu dobu jsem neměla uspořádané myšlenky na nic konkrétního :-/. Uklidňuje mě to, že by na mě stejně nepřišla řada, protože dotazů bylo na ni spoustu. Prostě příště si to musím rozmyslet předem, nejlépe už doma.

Po Naně byl panel s Dominikem Keatingem. Ten je znám z ST: ENT jako Malcolm Reed. Malcolm je v ENT jedna z mých oblíbenějších postav, nicméně když jsem se rozhodovala, zda zůstat na něj nebo jít obhlédnout situaci s autogramiádou a zařadit se do nějaké ne tak dlouhé fronty, zvolila jsem druhou možnost. A to ještě v kombinaci s tím, skočit si konečně na nějaké ty nákupy suvenýrů, na které nikdy nebyl a ani už nebude čas. Navíc tu byl ten fakt, že jsem o tomto herci neslyšela zas tak moc lichotivých slov. Mrzí mě, že jsem si na něj nemohla udělat vlastní názor (tak trochu z ostatních panelů či ceremonií, kde se mihl), ale bylo toho prostě příliš a oběti musely přijít.

Autogramiáda ještě nezačla, ale fronta už se táhla …mno, mě to přišlo jako nejméně jeden světelný rok. No paráda. Autogramiády byly dvě – větší a menší. Měla jsem co k podpisu na obou, takže jsem tu větší vzdala a zamířila k té menší. Cestou jsem v té velké frontě uviděla Saphiru ještě spolu s Ashrakem a Klenotkou. Přišlo mi to takové nefér, jít si stoupnout tam. Prohodila jsem s nimi pár slov, Ashrak se mě mezitím pokusil desinformovat ohledně té menší autogramiády, čímž mě trochu rozhodil, takže jsem pokračovala na tu menší autogramiádu pro upřesnění infa. Naštěstí to bylo tak, jak jsem předpokládala. Jen tam byla docela fronta. Přehodnotila jsem situaci a vrátila se k mojí skupince ve velké frontě, kam jsem se nenápadně zaintegrovala. Kecali jsme, fronta se nehýbala, protože se autogramiáda zdržela. Mno, ale bavila jsem se :). A objevili se nějaké dvě slečny s tím, jestli by se se mnou nemohli vyfotit. Tak jsem tak trochu zamrkala, proč zrovna se mnou (heh ;-)). Prý tu obchází lidi v kostýmech a fotí se s nimi a mě tu viděli jako jedinou v Atlantis kostýmu. Tak jsme se vyfotili a já si vyfotila je. Dovolím si vtipnou vložku – už jsem se na jednom conu kdysi někomu podepisovala, teď se fotím…mno, ze mě něco bude ;-) :D.

Po nějakém čase se fronta přece pohnula. Bohužel, pořadatelé si nedělali mnoho starostí s pořádným označením kdo tam může, takže poté, co jsme si vystáli tu frontu, tak nám na konci řekli, že jako ne, že teď jsou ti, co mají na vstupenkách nízká čísla a nazdar. Nebyli jsme tedy sami. A taky se mi podařila ještě jedna věc. Resp. nepodařila. Těsně za zády a následně těsně před nosem mi přešla Summer Glau, čehož jsem si však naprosto nevšimla a právě když se o tom zmínili ostatní – že tu byla Summer a já zareagovala „jo, kde?“, tak pak z mé nepozornosti měli děsnou pr...srandu aneb „před nosem jí projde Summer a ona si toho nevšimne“ :).

Takže jsem se přemístila na malou autogramiádu, kde již lidí viditelně ubylo. Zde podepisovali Max, myslím Dominik, Jeffrey a Marc. Ti dva poslední jmenovaní byli můj cíl. Připravila jsem si obrázky a jako k prvnímu šla k Jeffreymu. Předložila jsem fotku Shrana a desky se jménem. Mno jako, jemu to odpustím, co se dá dělat. Jestli ho ještě někde uvidím a nechám si podepsat Weyouna, tak si ale budu safra dávat pozor, ať to jméno napíše dobře a ne s malým „a“ po pomlčce ;-). Ale tak, že je to on ;-). A taktéž jsem vytáhla Becherovku a věnovala ji se slovy, odkud pochází.

Pak jsem přešla k Marcovi. Na něj jsem měla přichystané dva vouchery, jeden na fotku, jeden na desky. Bohužel, Marca evidentně už bolela ruka, takže věnování se nekonalo. To mě dost mrzí. Na druhou stranu to chápu. Navíc, když jsem se na něj pak po nějaké době podívala poté, co se někomu dalšímu podepisoval, skutečně si ruku třel. Tak jsem odpověděla, že to chápu a nabídla mu na tu bolest větší Becherovku. A neodpustila jsem si ještě jednu věc. Snad to neznělo nijak vtíravě, ale myslím, že je vždycky pěkné to slyšet. Zvlášť po letech. Tak jsem mu jen ještě pověděla, že si myslím, že gul Dukat je nejlepší záporák v celém ST. ;-)

A to bylo pro dnešek k podepisování vše. Menší panel s Richardem Hatchem jsem už nestíhala a jelikož teď toho v hlavním programu moc nebylo, vyrazila jsem konečně na ty pořádné nákupy. Ono jen obejít všechny ty stolečky, jen se podívat na všechny ty věcičky zabralo hrozně moc času :). Vytáhla jsem tam taky foťák a natočila ty všechny stolečky. Video trvá nějaké dvě a půl minuty a to jsem se pořádně ani nezastavila, abych natočila detaily. Pak jsem mapovala věci, co bych chtěla, jejich umístění a jejich proměnlivé cenové relace. Už nevím, co jsem si vše ten den koupila, mám ale dojem, že většinu za suvenýry jsem utratila stejně až ten následující den, kdy už byla opravdu poslední možnost něco koupit. Ale těch věcí…mno, jen si tak povzdechnu :). I když by se tam našlo, resp. nenašlo i něco, co bych ráda. Ono taky výše peněz byla poněkud omezující, neb podpisy a fotky mě poměrně slušně vysávaly. Viděla jsem tam třeba za nějakých 15 euro set tří modýlků – krásný výběr: stanice DS9, cardassijské lodi třídy Galor a Defiantu. Dost vážně jsem o tom uvažovala, ale provedení bylo plastikové (ne, že by člověk za tu cenu něco lepšího čekal) a ne tak pěkné. Mno, ale kdyby mi zbylo víc peněz, tak bych si to možná přece koupila. Doufala jsem v nějaký malý, ale pěkný kovový model, ale ten byl buď velký a drahý nebo jsem žádný takový neviděla. Uvažovala jsem o nějakém triku, ale v poměru cena/krása jsem nenašla žádné vyloženě odpovídající. Třeba triko s nápisem Trekkie inside (v grafickém provedení „intel inside“) bylo moc pěkné (a byla jsem na něj až zpětně upozorněna, přestože nebylo zastrčené, ale prostě moc věcí :)). Nicméně 25 euro za něj nedám. Ale dobrý nápad, to se může zužitkovat v budoucnu ;-). Také jsem se snažila najít něco víc o mém či s mým nejoblíbenějším Cardassianem, ale bohužel jsem nic neviděla (krom časopisů). Na knihy jsem taky neměla štěstí. Buď německé anebo ty, co jsem nechtěla. Knihy se tedy dají objednat i odsud, ale už ne ty starší. A jinak jsem ještě strávila nějaké chvíle kocháním před obrázky zpodobňující obvykle několik atributů toho kterého seriálu + hlavní (či i pár vedlejších) postav, případně výběr postav určitého typu (v ST např. doktoři nebo inženýři ze všech seriálů). Anebo celé výjevy bitev. Mno, bylo to krásné, bylo to velké a bylo to neuvěřitelně drahé ;-).

Při procházení jsem narazila na úplně úžasné masky několika Jem’Hadar, tak jsem se s nimi musela vyfotit :). O něco později jsem je potkala znovu, tentokrát v průvodu vpředu s pár Vorty (jeden měl i nádobu na ketracel-white :)), což jsem si jak lehce natočila, tak i vyfotila (poté, co pro mě zapózovali). A taky kolem mě projížděl Dalek, který, když si všiml, že je natáčen, mě exterminoval (a při pokusu efektně obrátit foťák-kameru, aby to vypadalo dobře, jsem se málem přerazila o nějaký schod ;-) …ale i tak to vypadá dobře ;-)). A taky jsem zahlédla (jako už párkrát) naprosto dokonalou masku Cardassiana. To už nebyla maska, to už byl snad fakt zástupce rasy :). Ten byl vážně úžasný, bohužel jsem si ho ale nikdy nevyfotila.

Po troše procházky jsem šla zpět do hlavního sálu, kde byl panel s Jamesem Callisem. Původně měl být později, ale byl přesunut, protože musel odjet domů. Posléze jsme se dozvěděli, že sem skoro ani nepřijel, kvůli těhotenství jeho drahé polovičky. Kdo to je? Tak těm, kdo znají BSG asi netřeba představovat. Nicméně pro úplnost, hraje postavu Gaia Baltara, takového toho úlisného hajzlíka, který sehrál safra významnou roli v pádu Kolonií a který je vždy připraven na nějaké sexuální povyražení. Baltara jsem neměla ráda nikdy (Deus s Tillionem mě laskavě nezabijí, jak mě spatří, ano? :)), ale v prvních dvou sériích tomu imo prostě dodával tu správnou jiskru a kdyby tam nebyl, bylo by to…horší. Potom mě ovšem bohužel už většinou jen štval :-/. Toto sebevražedné zhodnocení jsem sem ale nenapsala proto, že bych třeba při FFku ráda zemřela, ale proto, abych reflektovala postavu vs. herec. Tedy alespoň z té necelé hodinky, co jsem ho sledovala na pódiu. Jednak tedy musím přiznat, že v tom triku vypadal…fakt dobře ;-). Což je zvláštní, to mě u Baltara nikdy nenapadlo :). A jak na mě působil? Velmi mile a příjemně. Trochu jsem zalitovala, že nemám ani podpis ani fotku.

Tak tedy, pamatuju si pocity, co vyvolával, ale s tím, o čem hovořil je to už poněkud horší. Jeho postava dostala uznání za to, co se stalo v posledním díle.Také byl dotázán, zda jeho ženě nevadí „zaměření“ Baltara a prý snad ne :). A ještě vím, že říkal, ohledně toho posledního cylona, (a konec věty po někoho možná spoiler, tak se snažte přeskočit na další odstavec) že jím být ani nechtěl. Na víc si teď už vážně nevzpomenu :-/.

Během jeho panelu bohužel probíhalo focení s Connorem, takže jsem si to musela hlídat. Naštěstí jsem to stihla dobře a ještě se stačila vrátit a doposlechnout zbytek.

A ten Connor. Opět rychlofocení. Člověk byl rád, že pozdravil. S fotkou s Connorem se mi ovšem později chlubila Klenotka a to tím, že ona si řekla o objímací fotku. Mno, jo, závidim, je fakt moc pěkná ;-). Nicméně jediná nejsi, viděla jsem na netu nejméně jednu dívčinu, co si o ni zjevně řekla taky ;-). Ale tak na svou fotku si rozhodně nestěžuju (i když jo, má tam takový zasněně divný výraz, ale on se prostě tak tváří :)).

Další panel patřil hercům Eureky. Konkrétně Colinu Fergusonovi a Jordan Hinson aneb šerifovi Jackovi Carterovi a jeho dceři Zoe. Tak tady mám taky problém si vzpomenout, o čem že to hovořili. Byli docela milí, alespoň Colin, neb jemu jsem věnovala většinu své pozornosti.

I zde probíhalo hlídkování ohledně focení, konkrétně na Olmose a Hogana. I když tam byla ta fronta tak dlouhá, že člověk mohl být docela v klidu. Mmch., při tom hlídkování, jak jsem tam tak celkově ten den chodila a snažila se vydedukovat, kdy má cenu tam dorazit, abych si užila jak probíhajících panelů, tak stihla focení, jsem párkrát kontrolovala tu samou frontu vždycky po nějakém čase a stávalo se „Tohle je fronta na Connora? Moment, vždyť ta byla před čtvrt hodinou daleko kratší a za chvíli by měl končit.“ Ale ne, že bych se bála, že se na to herci vykašlou. Tedy, možná ten první den, ale pak už ne. Ono taky tohle udělat, tak se to rozkřikne, že ;-).

Původně jsem se chtěla vyfotit jen s Olmosem. Nicméně fotka s Olmosem i Hoganem stála „jen“ 25 eur, takže jsem do toho s radostí šla (tak když autogram Olmose stojí 40, tak se vám to zdá jako pohádka ;-)). Při focení si mě ovšem naprosto získal Michael tím, že mě pozdravil „Welcome aboard“ :-D. Pak jsem si hezky chytila oba z každé strany (na Olmosovo rameno trochu došmátrávala, abych se stihla „uvelebit“) a musím říct, že ta fotka se povedla naprosto úžasně :-). Když se na ní teď koukám, napadá mě, jakobych tam říkala „a teď jsou jenom moji“ :).

Další na programu byla kostýmová soutěž. Krom panelů přímo s herci, případně s hlavním moderátorem Marcem B. Leeem, se ovšem anglicky nemluvilo. Předstoupil nějaký prostorově rozměrnější chlapík (tedy, z 95% jsem si jistá, že to byl muž) a začal v němčině. Hmm, jo, paráda :-/. Mám dojem, že třeba takový Christopher Judge, pokud tedy on zrovna německy nemluví, ale nezdálo se, měl z toho podobný požitek. I když tedy větší, když mu před nosem pak tančila orionská zelená ženština ;-). Robert Picardo na tom byl jistě lépe. Tito byli totiž v porotě. Plus ještě nějací dva. Z toho, co nakecal ten chlapík, jsem měla velký kulový. Jen vím, že říkal jeden vtip „s fotkou zajíce“ (v jeho vydání morčete), což mi přetlumočil Nappy, ovšem ten vtip řekl zcela chápáníschopně během asi čtvrtiny doby, co to povídal ten na jevišti.

A konečně, co tam bylo za kostýmy. Soutěžit mohl jeden, ale i třeba skupinka lidí. Většinou k tomu měli připravenou nějakou scénku. Mohli jsme vidět třeba opilé Andorianky, tančící orionskou ženu (o té již řeč byla) – té musím přiznat, že tančila fakt dobře, říkala jsem si, že je jednou nohou u vítězství, i když tomu tak nakonec nebylo. Dále wraithské královny vysávající nějakého člověka z sg teamu a zpívající Sedmá. Soutěž nakonec vyhráli dvě…mno…asimetricky oděné dámy, u kterých nevím, z čeho přesně ten kostým byl. Mě si tedy asi nejvíc získala skupinka více fandomových kostýmů, přičemž jeden z nich byl i vetřelec. Na vodítku. V baletních šatech. Ne, vážně, já obvykle na tenhle druh humoru nejsem, ale tenhle vetřelec byl prostě dobrej ;-) :D.

A pak to pěkně přešlo na představení skupiny Sarlacc Survivors Band. Už ten název ;-). Složení bylo celkem zajímavé. Hlavní zpěvák Darth Maul, hlavní kytarista příšera z Hothu a dále Jawa, Max Rebo (takový ten slon s piánem), Greedo (jak chtěl odprásknout Hana), tanečnice od Jabby, jeden z kapely z Mos Eisley a ještě jeden Jedi, myslím. I když některé písničky byly poněkud tvrdší, vykompenzovalo to vizuální provedení. Jen považte, kolikrát v životě vidíte mostrum z Hothu, jak to válí na kytaru, he? ;-) Scénkový doprovod taky dodal na atmosféře. Třeba píseň s názvem TNT, kde ženy drželi písmenka a při zaznění těchto písmen je ukazovaly, poprvé vskutku TNT, poté s různými variacemi, např. TOS, TNG…;-). A do toho hlasitá hudba, co pronikala až do těla (to já ráda hudbu cítím celým tělem, i když většinou raději nějaký jiný žánr…ale podle toho co, třeba TNT bylo super :)) a blikající světla. Docela jsem si užila.

A zase tu máme panel s hercem. Tentokrát s Christopherem Judgem. Kdo by ho neznal :-). Hraje takového toho Jaffu, kterého nějaká katana v hrudi vůbec nerozhází a ještě ji používá jako rezervní zbraň.

Na začátku panelu se z obecenstva vynořila skupina jedinců, která nastoupila před Chrise a hromadně zasalutovala. To bylo něco úžasného :).

Chris byl velmi usměvavý a příjemný, rozdíl mezi ním a jeho postavou propastný. I když to už jsem věděla z reportů z jiných conů a taky se na to těšila :). Mimo jiné hovořil (co si k tomuto dni vzpomínám :)) o Rickovi (RDA...Jack O’Neill) a Benovi (ten...Mitchell). Že prý Rick rád mluví. A že i Ben rád mluví... protože se rád poslouchá :). Konkrétnější v tom, co říkal, budu až v dalším panelu další den ;-). Tam zmínil i další kolegy. Na tomto panelu mě naštvalo jediné – došly mi úplně všechny baterky (v obou foťácích i rezervní), takže s fotkama byl pro dnešek konec. Ne, že by byly nějak extra, ale...aspoň něco ;-).

Poté nastoupil Michael Hogan. Hrál Saula Tighe v BSG, schopného XO, schopného opilce a ještě... Mno, na to se na to budete muset podívat ;-). Rozhodla jsem se, že chvíli zůstanu tady a pak zběhnu na Connora. V pravdě, odsud se mi vůbec nechtělo. Michael taktéž velmi příjemný a člověku se z něj hned zlepšila nálada (ne, že bych to potřebovala ;-)). Zalíbil se mi už na tom focení a líbil se mi i tady. A přičítám extra body za to, když si stoupnul na to pódiu a „So say we all!“ ...a dav zaburácel a znova a znova. Tohle je úžasný zážitek. Když se stovkami lidí pronášíte ta samá slova, vede vás Saul Tigh...jo, tomu říkám atmosféra ;-). So say we all!

To, že jeho postava přišla o oko, měl snad být zpočátku jen takový žertovně prohozený návrh. Mno, to možná někoho odnaučí dělat si z něčeho srandu :). Potřebovali něco trvalejšího a tohle se dobře hodilo. A je fakt, že účinek to vskutku mělo. A co se týče...té záležitosti...s tím...mno, nerada bych spoilovala pro toho, kdo ještě BSG neviděl, takže z „Tohodle“ prý zpočátku příliš nadšen nebyl.

Pak jsem se tedy přemístila vedle na panel s Connorem Trinneerem. Ten hrál v ST: ENT Charlese „Tripa“ Tuckera III. Staral se o to, kterak udržet loď pohromadě a v mezičase se staral také o jednu Vulkánskou ženu. A taktéž hrál v SGA postavu Wraitha Michaela, který je imo zářný příklad, jak dokáží lidi (myslím konkrétně lidi, ne Wraithy ani jiné ;-)) zkazit charakter.

Tenhle sál byl menší a byl tedy pořádně narvaný. Stála jsem u vchodu (resp. se namáčkla nedaleko nějakého ovládacího panelu k ozvučení, co byl blízko vchodu). To bylo dobré, viděla jsem, nicméně pokud se Connor na židli moc nahnul, zmizela mi jeho postava za nějakou tyč (ok, část postavy, ale když se špatně nahnul, tak zrovna obličej ;-)). Ale jinak to šlo.

Connora bych popsala „na blbou otázku blbá odpověď“. Aneb pokud se někdo blbě zeptal, nešetřil ho. Mno, někdy to bylo docela drsné, ale někdy docela pochopitelné – tak když se někdo zeptá, zda ještě uvidíme postavu Michaela, když ten někdo viděl poslední díl... ;-).

Někdo mu tam řekl, že má narozeniny...načež Connor zareagoval zpěvem Happy Birthday „ať je tvé jméno jakékoli“. Mám takový dojem, že dotyčná slečna chtěla původně objetí, proč by to jinak říkala...i když člověk nikdy u fanoušků neví...ale po tomto už neřekla nic. Zajímalo by mě, co si myslel Connor. Mno, ale bylo to pěkné. Jinak padaly otázky hodně na Tripa.

Jako poslední panel dne byl ten s Markem Sheppardem. Z BSG Romo Lampkin. Právník s mrtvou kočkou :). A hraje i v Leverage, což je nový seriál o partě zlodějů, co „kradou zlým a dávají dobrým“. Hraje tam postavu...mno, vlastně protivníka těchto zlodějů, chytrého. Podívejte se ;-). V té době jsem tedy neviděla ještě celou sérii, ale aspoň ten jeden díl, ve kterém byl, takže jsem měla trochu představu.

Mark je bavič. Baví ho mluvit, umí mluvit a umí zjevně i naslouchat, alespoň co vím od těch, kdo s ním hovořili na autogramiádě. Prý se docela vybavoval. Jo, kdybych měla víc peněz...:).

Poslední panel, bohužel vám toho moc neřeknu. Nicméně, co mě pobavilo, když říkal, co si pomyslel, když mu v BSG přidělili psa. Totiž, právě kvůli těm představám živé/mrtvé kočky (skoro Schroedingerova kočka, co ;-)). Mno a právě u toho psa si pomyslel, že bude asi potřebovat větší tašku ;-). Bližší pochopení vyžaduje znalost BSG.

Cestou do hotelu hodil Nappy druhou českou skupinku do toho jejich s tím, že je zas ráno vyzvedneme. Když jsme přijeli k našemu, říkala jsem si, co nás čeká tentokrát. A ono nic. Resp. jo, něco, žádné problémy, zato vítající pokoj ;-). Pravděpodobně jsem něco málo snědla, abych oklamala prázdný žaludek a o nedlouho později šla spát.





Neděle

Ráno jsme přijeli zas tak nějak plus mínus. S Nappym jsme se stavili u stolku s vyloženě fedconovskými věcmi, protože jsme si chtěli koupit tričko. Paklík triko, pin, hrníčk byl již vyprodán, ale to mi zas tak nevadilo. Možná ten pin by se mi tedy ještě líbil, ale nakonec jsem si ho nekoupila, neb jsem se soustředila na triko. Památeční triko z Fedconu, to přece musím mít ;-). Za patnáct euro to jde. Nappy udělal malý striptýz, protože si chtěl tričko vyzkoušet. Padlo dobře :). Tak jsme si koupili dvě a hurá na panel s Chrisem.

Chris vyzvídal, kdo byl minulý večer taky na baru a jestli má taky kocovinu. I když se nezdálo, že by ho to v usměvavé náladě nějak brzdilo. Někdo mu pak položil nějakou otázku s tím, že je „ten druhý nejlepší“ v SG. Už si nepamatuju tu otázku, ale pamatuju si, jak Chris reagoval naoko rozčileným „Second..?!!“, což z čista jasna několikrát za panel zopakoval.

Někdo ho požádal, zda by nezatancoval. Prý šlo o sázku. A Chris nám tedy lehce zatancoval. Další netypický dotaz zněl „Věříš mi?“, na což zareagoval...nepříliš věřícně. „Udělej, co řeknu...“, k nevěřícnému pohledu přidal lehce vyděšený. „Sundej si čepici...“, což udělal „...a nadzvedni obočí“. A teď si oddechl a nadzvedl obočí. Následně se svěřil, že se obával, že po čepici půjdou dolů kalhoty (resp. budou požadovány...kalhoty tu na conu teď nějak jedou). Samozřejmě došlo i na řečení „indeed“.

Když došlo na to, proč měl Teal’c delší vlasy, okomentoval to „To byly moje vlasy!“ s tím, že vyzněl dost hrdě. Ale tedy většině obecenstva se to moc nelíbilo. Mě jo, vypadal dobře :). O tom, jak měl kdysi ten zvláštní sestřich vousů, resp. ten proužek, prý to bylo nějak z hecu s tím, jak si musel holit hlavu, tak tohle bylo stylem „a co kdybych si nechal udělat tohle“...mno a to vydrželo, než ho vůle tohle pořád nosit, přešla.

O Michaelovi Shanksovi (Daniel Jackson) vypověděl jednu zajímavou skutečnost. Prý si Michael užívá koukání na ty nejhorší filmy, co byly stvořeny a následně si je pustí znova, jen, aby se ujistil, že jsou fakt tak špatné.Něco málo pověděl i o Tonym Amendolovi (Bra’tac) – a to, že je elegantní charismatický fantastický herec.

Někdo se ho zeptal, zda zná nějaké japonské anime s názvem Ghost in a shell. Chris otázku moc dobře neslyšel a když si to ujasnil, odvětil, že si myslel, na co se ho to neptá, protože v jistých japonských výtvorech není mnoho duchů a rozhodně ne žádné škeble...a šibalsky zamrkal :).

I tady přišla SG grupa pozdravit „Teal’ca“ a ten si s každým plácnul :).

Po Chrisovi byla autogramiáda. Tentokrát už i pro ty s vyšším číslem. I když nejprve to tak moc nevypadalo. Ještě jsem prohlédla okolí a narazila na Klenotku, která stála u podpisování fotek Nichelle. Řekla jsem si, že zvěčnění nezaškodí a udělala snímek. Klenotka si mě všimla a následně něco prodiskutovávala s nějakou dívkou, co vedle ní stála. Dívali se na mě. A po chvíli se ta dívčina usmála. No, tak to mi řekněte, co si mám o tomhle myslet..?! :) Naštěstí ale vyšlo najevo, že si mě jen pamatuje z PegasusConu :).

Pak jsem zapadla ještě k té menší autogramiádě, protože jsem učinila rozhodnutí, že Maxe chci podepsaného taky. Jeho autogram stál jen 10 euro a třeba se mi ho podaří ukecat i na fotku. Zakoupila jsem si voucher i fotku Roma u nedalekého stolku a stoupla si do fronty. Ta byla u něj nejdelší. To proto, že se hrozně vykecával a hlavně taky podepisoval své CD a než rozebral obal, podepsal, ofoukal, aby se to nerozmazalo, zase složil…bylo to dlouhý. Ale to mi nevadilo, protože jak jsem tak stála v té frontě, měla jsem slušný výhled na ostatní podpisující. Na Dominika, Jeffreyho a Marca. A ten čas jsem využila k bližšímu pozorování. Ono je to něco jiného, když jsou pár kroků od vás a pár desítek, jak tomu je na panelech. Zvláště jsem očumovala Jeffreyho a Marca (ale snažila jsem se ne moc okatě, aby to nevypadalo blbě ;-)). Pozorovala jsem jejich reakce na fanoušky, také jak se tváří, když u nich zrovna nikdo není a čas od času si přepínala vidění na „postavové“ aneb zkoušela jsem v jejich gestech vidět jejich postavy. Hodně to bylo vidět na Marcovi. Třeba jen když se smál nebo gestikuloval. To jsem si docela užívala a probudilo to ve mně ten krásný intenzivnější pocit.

Taky jsem přemýšlela, zda, kdybych přišla teď, zda bych od Marca vyzískala i věnování, nicméně se zdálo, že ruka ho bolí i dnes, při pozorování si s ní cvičil a po kouknutí na nějakou jím podepsanou věc jsem věnování neviděla. Možná na počátku.

Když jsem se dostala blíže k Maxovi, přišel s nápadem, že ti, kdo chtějí pouze podpis a žádný věnování či věci okolo, mohou jít dopředu, ať to ubývá rychleji. Jeho asistentka to poprvé nějak blbě pochopila a prý, že podpisy už ne, ale to ji rychle vymluvil. Mmch., na tu asistentku jsem dvakrát musela použít „excuse me?“, protože to na mě dvakrát zkoušela německy ;-). Takže jsem si ještě chvilku postála (a věnovala se pozorování, i když…to už jsem si moc neužila, protože jsem musela hledět na to, aby na mě třeba Max nepoužil „excuse me“ ;-)). A taky mi zazvonil telefon. Což bylo super, protože jsem byla fakt hned u Maxe a rozhodně se mi teď nechtělo s někým o něčem dohadovat. Zvlášť, když jsem mohla být každou chvíli na řadě.

Nakonec jsem se přece dočkala. Pozdravila jsem anglicky, předložila fotku a Max se zeptal, jestli umím německy. Já na to, že skoro ani slovo. A jal se k podpisu. Jednak napsal sebe, svou postavu, věnování a taky něco navíc. Nejprve jsem to nemohla přečíst, nicméně podařilo se později a stálo tam „Much profit“, což je jednak pěkné a jednak pěkné od Ferengiho ;-). A on byl jediný, kdo napsal tohle něco navíc, za což mu budiž extra dík. Dokonce mám pocit, že ne všem psal to samé, i když to nevím jistě (ale myslím, že někdo přede mnou měl něco jiného..?). Každopádně jsem zjistila, proč se mě ptal na tu němčinu ;-).

I on dostal Becherovku. Sice jsem ji původně chtěla dát Naně, ale…to je potíž v tom, když není dárků dostatek. Max nebyl v plánu, ale svým přátelským přístupem si mě docela získal. A taktéž jsem si neodpustila dotaz, zda by se se mnou nevyfotil. To asi nějak moc neslyšel, musím přiznat, že jsem do hlasu nedala patřičnou sílu. Ani asistentka to zjevně moc nepochopila, případně nepochopila jeho nechápavou reakci s tím, že ne. Ale pak jsme se přece dohodli, co že to říkám a beze všeho souhlasil. Asistentka fotila (ehm, rozmazaně, ale pořád je to fotka ;-)). Moc jsem poděkovala s ujištěním, že si toho skutečně vážím.

Pak jsem se začala starat o mobil a zjistila jsem, že mi volal Ashrak a taky psal, že mám rychle přijít do fronty na velké autogramiádě a že mám tvrdit, že chci podepsat Chrise, že mě pustí. Mno, při vyloženém lhaní nejsem moc dobrá (okecávání je jiná věc). Ale rozhodně jsem tam přišla. Byl tam Ashrak a říkal, jak už tam jeho banda byla a jak se fotili. Při pohledu na jeho pořádný foťák jsem zatoužila taktéž po fotce. Ashrak tedy řekl, že tam půjde se mnou a vyfotí nás. Jo a aby ho tam pustili, použije mou fotku s Chrisem (po které jsem se mmch. celý den sháněla, protože si ji prý jen tak vyzvedl – ne, že by mě vadilo, že ji vzal on, spíš to, že nikomu nevadilo, že si fotku evidentně bere jiná tvář než ta vyfocená). A použil pěkný fígl, zakryl mě prstem, takže si každý jednoduchým výpočtem mohl domyslet, že tam bude on, když ji chce podepsat, že ;-). Stejně jako pořadatelé. Takový malý kouzelník to byl ;-). Měla jsem ovšem smůlu. Když jsem se už už dostala na řadu, vynořila se jedna pořadatelka s tím, že Nana teď dělá nějaké interview a že neví, kdy bude dostupná. Ale že bude. Chvíli jsem tam stepovala a říkala si, co s tím. To už se připojila Klenotka, která zhodnotila, že prostě musí mít podpis Olmose a Hogana, takže si dala druhé kolo na velké autogramiádě jako já na té malé. Ashrak ji předal foťák, protože chtěl na panel, že mě ona vyfotí. Klenotka prý počká uvnitř a až přijdu já, tak mě vyblejskne s Nanou. Každopádně jsem se zanedlouho dozvěděla, že se tyto prostory budou zavírat a Nana pak někdy dorazí nahoru a dopodepíše se. Paráda. To už se mi tedy opravdu moc nezamlouvalo. Klenotce jsem napsala, ať tam tedy nečeká a společně jsme vystoupali nahoru do podpisovacích prostor a čekali. Klenotce budiž dík jednak za ochotu mě vyfotit a taktéž za psychickou oporu, kterou jsem od ní v ten čas získala. Chvíli jsme čekali, povídali si, já zatím byla víc a víc nervóznější, zoufalejší a naštvanější. Tamní pořadatelka bohužel o stavu Nany nic nevěděla. Klenotka mi posléze nechala foťák a odešla ještě na kus Eureky panelu. Tam jsem chtěla sice taky, ale ten podpis jsem chtěla víc a nechtěla jsem si ho nechat ujít, takže jsem zůstala a nálada se horšila.

Poté, co panel skončil, přišla Klenotka s tím, že na BSG panel by se hodil ten foťák. To už jsem byla poměrně fakt naštvaná, protože Nana nikde a bohužel ani žádné info. Kdyby to, kdybych věděla, co kdy. Ale ta nejistota mě pěkně drásala nervy. Tak jsem se taky sbalila s tím, že budu hlídkovat, případně sem zajdu po ST panelu (kde Nana bude).

Na BSG panelu byli Olmos s Hoganem a po chvíli přišel i Richard Hatch. A stala se mi tu taky taková neobvyklá událost. Zrovna uprostřed scénky, kdy Olmos s Hoganem předváděli své zpodobnění postavy toho druhého, mi někdo volal. Mno, zvedla jsem to, asi Ashrak. Ale nebyl to Ashrak. Byla to moje matka a oznámila mi, že jsem se před chvílí stala tetou ;-). Snažila se mi říct ještě něco, ale to už zaniklo v hromadném smíchu jako reakcí na scénku, kdy Hogan předváděl plakajícího Billa a Olmos zase chrápajícího Saula (to jsem se dozvěděla tedy dodatečně, v tu dobu jsem vnímala něco jiného ;-)). Takže, docela pěkné, ne ;-). A to mi později ještě Klenotka, nebo kdo to byl, řekla, že se můžu chlubit tím, že se můj synovec zřejmě narodil v podobné době, jako se narodí syn Jamese Callise :-) – mno, mám pocit, že moje sestra to moc neocení :D ;-). Podrobnější info o přírůstku jsem dostala až později smskou.

Po BSG panelu začal ST panel. Tam byli Nichelle Nichols za TOS, Richard Arnold za TNG, Robert Picardo za VOY, Nana Visitor za DS9 a John Billingsley s Connorem Trinneerem za ENT. Tedy, na ST panel jsem se hoodně těšila. Bohužel to bylo trochu zklamání, protože to ani tak nebyl ST panel jako Nichelle panel. Tedy ne, že by mluvila špatně. Její energie a dojímavé proslovy jsou pěkné, ale…prostě jsem doufala ve větší zastoupení odpovědí. Např. takový Robert byl hrozně nevyužitý. Ono totiž když se někdo na něco Nichelle zeptal, odpovídala půl hodiny.

Výborný byl dotaz od někoho, kdo zjevně jednak moc neuměl anglicky a jednak si otázku příliš nepřipravil. Ptal se snad několik minut, snad něco o militarizaci ST. Každopádně hrozně mě pobavily pohledy herců. Zvláště dobře to bylo vidět na té velké obrazovce. Nejprve se tvářili jako klasicky naslouchačsky, pak zjistili, že to nemá hlavu ani patu a že vlastně vůbec netuší, na co se ten člověk ptá a začaly lehce nenápadné pohledy z jednoho na druhého, ovšem stále se tvářili jako že naslouchají a občas chápavě přitakali. Pak se jim výraz měnil na více typický „nemám páru, o čem to mluvíš, ale jsem dostatečně slušný a poslouchám tě“. Jsem hrdá zvláště na jednu fotku, kterou jsem udělala a která ten to výraz nádherně demonstruje. Když konečně dotaz dozněl, nastalo ticho a pak se ho herci pokoušeli udat mezi sebou, protože nevěděli, na co vlastně odpovědět. Korunu tomu nasadil Connor, který se naoko bezelstně zeptal „Can you repeate it?“ …což, to jsem si jistá, nikdo z nich nechtěl ;-). Nakonec se to ale nějak vysvětlilo a otázky se ujala Nichelle, která zásadně byla proti jakémukoli spojování militarizace s ST. Dokonce se kvůli tomu lehce nepohodla s Johnem, který to tedy celkově netvrdil, ale byl tomu nakloněnější.

Nichelle také vyprávěla o svém polibku s Shatnerem v seriálu anebo události tehdy nevídané, aby běloch líbal černošku. A říkala k tomu i pěkné pozadí scény aneb když ji Shatner políbil, utrousil pěknou poznámku „Říkal jsem ti, že tě dostanu.“ :-)

Zazněla i otázka na všechny herce. A to, kým by chtěli v seriálu být, kdyby nebyli tím, kým byli. Richard Arnold projevil přání toho, že by v ST rád pořádně hrál :). Robert nejprve řekl, že by chtěl být Seven...ale spíš v legraci. Doktor mu prý naprosto vyhovoval. Connor projevil zájem o kapitány, jakékoli. Když byl optán, zda by rád i Janewayovou, přikývl :). Taky kapitán. Nichelle by byla ráda sexy old old old old lady Uhura, přičemž byla upozorněna, že na to si musí ještě počkat. Nana projevila zájem o to být Sisko. Proč? Kvůli kapitánskym křesle (mno, měl ho sice v pracovně, ale bylo jeho ;-)). Prostě hlavně to křeslo ;-). Korunu tomu nasadil John, který klidně odvětil, že by chtěl být pes. Protože pes může dělat všechno (a lehce zazpíval něco o „day of...“) a má všeobecnou pohodu. Třeba může sedět i v tom kapitánskym křesle :).

Další dotaz byl na to, jakou prací by se chtěli dál zabývat. Mikrofony putovaly, až doputovali a to ke Connorovi, který měl v ruce najednou dva. Odvětil, že by rád dělal na dalším Star Treku. A sklidil za to potlesk, jak by ne ;-).

Ještě jedna hromadná otázka byla na oblíbenou rasu. John se podivil, jak se ho můžou na tohle ptát a suveréně uvedl Denobulany. Naně se líbí nějaké nehumanoidní rasy, Nichelle má ráda Tribbly, Connora zjevně zaujal ještěroidní druh, se kterým dokázala jeho postava otěhotnět. A u Roberta tu mou naškrábanou poznámku nemůžu přečíst...ne, snad jo, asi...myslím Komar (což je nějaká nehmotná bytost, co se dokáže vtělovat).

Po ST panelu jsem se vydala k podpisovému prostoru. Doufala jsem. A hurá, mé přání bylo vyslyšeno…asi díky Prophets ;-). Nana seděla a podepisovala. Nashromážděná zlost ze mě opadla. Neměla jsem čas ani jsem nechtěla pokoušet osud a rozhodla se spokojit se svým foťákem. A někoho, kdo mě vyfotí, snad najdu. Ovšem jak jsem nad tím tak přemýšlela, v dáli jsem uzřela Nappyho, jak právě vychází ze sálu. I zavolala jsem, i rozběhla jsem se k němu a oznámila mu, že je z něj teď na chvíli fotograf. Dala jsem mu instrukce, jak fotit, vytáhla fotečku na podpis a zařadila se do fronty.

Jedna věc, kterou nesmím na dalším conu podceňovat. Věnování na moje jméno. Neříkat si, že nemám čas se s tím psát. I když jsem si myslela, že napsané na deskách na okopčení postačí. Ale někdo holt musí psát malá a velká písmena. Jsem jim to chtěla ulehčit, ale to nejde. Prostě příště pořádně napsat a ještě vysvětlit slovně. Ano, opět jsem obdržela velké „a“. Ok, jí to taky odpustím. Přece jen…Nana Visitor, že ;-).

A nezapomenula jsem požádat, zda by se se mnou nevyfotila. Souhlasila a Nappy nás pro jistotu dvakrát vyfotil. Mmch., Nana je celkem vysoká a hlavně ještě s podpadkama…připadám si trochu jako trpaslík ;-). Mnohokrát jsem poděkovala a ještě něco rychle dodala, protože jsem chtěla nějak víc vyjádřit, že si toho i jí cením. Takže jsem vzdala hold jejímu zahrání Kiry. Což jsem tedy taky tak mínila. Tu postavu mám dost ráda (snad krom prvních dílů, kdy mi přišla až příliš fanatická).

Poděkovala jsem Nappymu za ochotu a ten zmizel na panel se Summer. Při zandavání podpisu a kochání se nad fotkou přišla Klenotka a poblahopřála mi. A taky pozvedla oči nad mým komentářem k „a“ :-).

Rozhodli jsme se projít ještě naposledy suvenýry. Tam jsem si nakoupila zbytek toho, co jsem nestihla dříve. Nakupování s Klenotkou bylo příjemné. Odreagovala jsem se a chvíli si zase nestresoidně povídala. Procházeli jsme suvenýry a bavili se tím, jak nám tohle budou doma závidět. Při pohledu na krásný model Galacticy jsme si třeba vzpomenuli na Tilliona nebo Deuse. Mno, hlavně Tilliona ;-). Anebo se pamatuji na Klenotčin pohled, který mi věnovala, zatímco jsem slintala nad DS9 pohledy (jako pohledy, lístky ;-)), a který byl stylem, když se maminka schovívavě dívá na dítko, které objevilo Disneyland.

Klenotka si tam koupila hrneček…rozměrům tedy spíš blíže míse, ale nazývejme to hrneček…s motivem SW, kde byl vyobrazen Han Solo s Chewiem. Na moje „jé, ty si to kupuješ“ zareagovala „kdo zaváhá…“ :-). Ale tak já, přestože Han je jedna z mých nejmilovanějších postav vůbec, jsem raději pro ty typy hrnečků, které tak mohu bezostyšně nazývat ;-). Navíc penízky docházely a ještě jsem si pár věciček chtěla koupit.

Mmch., je úplně jedno, kolik si vezmete peněz na con. Stejně vám žádné peníze nezbudou. Rozdíl je pouze v tom, jestli budete litovat víc nebo méně, že jste si toho nekoupili víc. Jakmile jsou penízky jednou v ruce, tak to prostě lítá. Alespoň já se prostě neudržela. Ale tak co, říkala jsem si to takhle, mám to snad přinést domů? A co tam s tím? Vyměnit zpátky? Počkat na další rok? Blbost!

Potom jsme se rozdělili a já se ještě stavila u stolku s výběrem časopisů. Spočítala jsem si, kolik si jich mohu zakoupit (jeden byl za tři eura), aby mi ještě něco zbylo pro jistotu na večer a dospěla jsem k číslu tři. Výběr jsem omezila na DS9 časopisy, které jsem si lehce rozložila a prohlížela obsah a přiložené plakáty. Šla jsem samozřejmě po zmínkách o jistém Cardassianovi, také jednom Changelingovi a jednom šéfinženýrovi s jednotkou míry ve jméně a zachtělo se mi též plakátu celé posádky. Nakonec jsem si vybrala časopisy čtyři a ostatní tam s těžkým srdcem vrátila. Mmch., na zdi mi jako výsledek teď visí Dukat, Elim, Julian a ta posádka ;-).

Poslední panel před závěrečnou ceremonií patřil Marku Sheppardovi. Opět bavil a opět si mnoho nevybavuji :-/.

A máme tu onu závěrečnou ceremonii. Tam bylo několik bodů programu. Všem těm, kteří měli na Fedconu narozeniny, zazpívalo Happy Birthday. To bylo pěkné. Dále byla tombola…německy. Zopakovali lasershow z úvodní ceremonie. To jsem byla moc ráda, sice už to nemělo tu atmosféru jako poprvé, ale bylo to prostě pořád krásné. Také dražba nějakých věciček, kde lítaly sumičky vskutku úctyhodné. Za největší sumu se vydražil velký klingonský znak, který na sobě nesl mnoho podpisů od mnoha různých herců. Za kolik ono to bylo…nějak přes tisíc euro, možná i o stovku dvě víc. Potom umělecká soutěž. Tam byly skutečně pěkné kousky. Mmch., právě obrázky a modýlky a podobné krásné blbůstky byly vystaveny celý con v jedné místnosti, ale bohužel jsem si nikdy nenašla čas (nebo si nevzpomněla) a nepodívala se tam. Škoda.

Max nám přišel zazpívat. Německy. A pěl i Robert Picardo. Anglicky ;-). Operu :). O Fedconu. Paráda :D. A i Nichelle zpívala...a energeticky tančila po jevišti. A že jí to šlo :). A upoutalo mě rozloučení Olmose – protože poděkoval všem fanouškům a zdůraznil, že nejen těm německým. Ono jistě, jsme v Německu, je jich tu odsud hodně, ale občas ten pocit, když někdo mluvil německy nebo právě pro Němce, ale už ne tak úplně pro ostatní...mno, potěšilo to :). A John měl taky zajímavý způsob jak se rozloučit. Pěkně to roztočil...roztočil kalhoty a dříve zmíněné tričko, co si přinesl a vhodil obojí do publika :).

Jinak tedy proběhlo rozloučení s herci, kteří chodili po skupinkách, připadně sami. Veliké ovace sklidila skupinka posádka ds9, podezírám hlavně kvůli Naně :). Při nich mě začali brnět ruce. Taktéž obrovský potlesk patřil Olmosovi a Nichelle. Ale nejen, prostě...tolik lidí k potlesku a tak málo rukou ;-). Úplně na konci herci na pódiu tančili v rytmu hudby, světla proměnlivě ozařovala scénu a lidé tleskali a tleskali...to byla úžasná atmosféra. Cítila jsem se naprosto skvěle. Intenzivní pocit radosti mi koloval v žilách. Jak jsem tam tak stála, dlaně mě už opravdu dost bolely, jak o sebe pořád narážely, ale to mi bylo fuk, protože takovýhle pocit je vzácný a když se naskytne příležitost, měla by se chytit a držet, co to jen jde. I teď je to nádherná uchovaná vzpomínka. Jo, bylo to skvělý :-).

Díky bouřilivému potlesku se pak herci ještě asi dvakrát vraceli (i když ne úplně všichni). Mno, ale pak to přišlo. Byl konec :-/. Davy proudily jako rozbouřená řeka ven z budovy. My si raději počkali na slabší proud. V budově nelenili a zatímco se my loučili z herci, tamní zaměstnanci/pořadatelé/co já vim začali rozebírat to, co dělalo con conem. Takže vlajky různých ras, co tam visely, už jsem si nevyfotila. Mno, stejně tam neměli Cardassii ;-). S Nappym jsme uzřeli čekající zbytek české skupinky z druhého patra. Na zamávání nereagovali, tak po nich Nappy hodil mikinu. Sice se tak úplně netrefil, ale já smíchem málem spadla z balkónu ;-). Mno, mě ty jejich pohledy v tu dobu prostě přišly děsně vtipné :). A co, con končí, lépe se něčemu zasmát ;-). Mno a pak jsem s těžkým srdcem opustila budovu. Loučení je tak smutné.



Naše další kroky směřovali do hospody. Tedy po lehkém zastavení v hotelu druhé skupinky, kde jsme si odložili, já se převlékla do něčeho méně...kostýmovaného a s Klenotkou jsme se ještěl stačili krátce pokochat nad vydobytou úrodou fotek a podpisů. Klenotka se původně měla trhnout kvůli srazu s nějakou známou, naštěstí pro nás se tak nestalo, takže jsme byli pěkně pohromadě. Najedli jsme se, v hospodě jsem tím pádem zanechala poslední peníze a ještě nám museli půjčit. Ještě jsme tedy něco měli, ale to šlo potom na...ehm...říkejme tomu parkovné ;-). Aneb poslední den conu je ideální pro policajty, aby vyrazili dát pár pokut :).

Po jídle jsme se byli projít po městě aneb kdo najde radnici, kde příští den zaplatíme ono parkovné. Byla pěkná kosa :-/. Ale dobrá společnost :). A šli jsme ulicí Pipina ;-) (mno, con za mnou, tak nějaké to soustředění na „povědomé názvy a jména“ neuškodí ;-)).





Pondělí

Ráno jsme si pěkně zabalili, shledali, že je opět pozdě a vyrazili nejprve pro Klenotku, která s námi jela zpátky. Rozloučili jsme se s Ashrakem a Saphirou, kteří jeli jinam (do Hammu, což mi připomenulo farmáře Gilese z Hamu, čímž jsem si vysloužila nechápavé pohledy od ostatních, ach jo :)). Poté jsme jeli zaplatit „parkovné“ a hurá na cestu.

Cestou jsme poslouchali asi už stokrát omývané CD (jediné, co měl Nappy v autě...oprava, jediné posluchatelné ;-)) a pak přešli na Klenotčino, kde muzikálově pěl Wolverine. To bylo taky párkrát dokola :). Klenotka seděla vzadu a psala report (jj, měla bych si vzít příklad ;-)) a já sledovala okolí a usmívala se nad dalšími známými názvy kolem cesty a na autech jako třeba Wolf (DS9), Ford (Harrison, ne ;-)) a 3P0 (SW, na pár SPZ v...kde to bylo...Plzeň? ;-)). A aby to nebylo Klenotce líto, upozornila jsem ji i na PSI (Babylon 5) (i když to moc neocenila :)). Taky jsme měli cestou dobrodrůžo. Aneb schválně, zda přes ty hranice přejedem až k nějaké pumpě než nám dojde benzín ;-). To si užívala zvláště Klenotka. Ne, že mě by to bylo jedno, představa, že musíme s kanystrem x kilometrů někam a zpět není moc pěkná, ale po minulých dobrodružstvích jsem z toho měla spíše zpestřující zábavu. Tak jsem tak úsměvně sledovala, jak je ukazatel paliva na nule a pumpa stále v nedohlednu. Nappy byl samozřejmě úplně klidný. Jako vždy. Nicméně, dokázali jsme to bez tlačení a výletů s kanystrem ;-).

Klenotka byla odvezena až před dům (ha, vím, kde bydlíš ;-)), já potom také (stále vím, kde bydlím) a kam se odvezl Nappy, to už je jeho věc ;-). Ale opět, jak jsem přecházela práh domu, padl na mě ten pocit, který mám vždy, když se vracím z nějaké akce. Není pěkný. Sice to nebyla taková rána jako z Pegasu (přeci jen, když člověk chvíli jede a trvá to, než se dostane domů, je lepší, než když letí letadlem a než mrkne, tak je doma), ale stejně.



Tak si ten výběr trochu shrňme – setkala jsem se s hercem, který hraje mou nejoblíbenější postavu ve Star Trek: Enterprise (Shran). Pak s tím, kdo hraje mou nej hlavní postavu v ST: ENT (Phlox). Dále tu máme nejoblíbenějšího záporáka v ST vůbec (Dukat). A jednu ze dvou nej postav ST vůbec (Holodoktor) …ok, Garak už asi teď bere první místo, ale i tak ;-). A přejdeme do Galacticy aneb setkala jsem se s hercem mé nej postavy tam (Bill Adama…i když Laura…ale jo, on je o ždibec přeci jen výš). A jeden ze členů teamu SG-1 (Teal’c - ok, nej tedy ne, ale je z teamu ;-)…zařaďme ho do sorty „nej SG team“ ;-)). Hmm, to je docela dobré, ne? :-) A to jen podle postav. Konec konců, u spousty herců zjistíte, že ač třeba hrají ne tak oblíbené či populární postavy, oni samotní jsou velmi sympatiční.

Jak tak koukám na tu úrodu podpisů a fotek…a když k tomu přidám to, co už mám…mno, není to tak dávno, co jsem Klenotce říkala, že já si tyhle věci ráda vystavuji, protože mi to připomene ty pěkné časy, kdykoli se na to podívám, a proto žádné desky na fotky nemám. Teď ovšem zjišťuji, že pokud nechci použít strop, tak si nějaké budu muset zavést (ono už tak jsem měla něco ve skříni, viset mi to všechno, tak už je to kapku děsivé, že ;-)). Jj, desky ala Klenotka, už se těším na zařazování ;-).



Bylo to skvělé. Je pravda, že to není vůbec levná záležitost, ale když se ohlédnu zpět, rozhodně toho nelituju (snad, že jsem si nevzala víc peněz ;-)). Pokud se vám takovýto způsob conu zalíbil a máte něco těch financí, rozhodně doporučuju něco takového navštívit. Možná ne Fedcon, něco menšího, ale něco. Sice není moc Čechů, co na něco takového jezdí, ale už jich pár bylo a ještě jistě bude, takže nemusíte být sami ;-).

Na Fedconu jsem zažila krásné intenzivní pocity štěstí a radosti. Těch hodně intenzivních bylo méně, ale o to dražších. Celý víkend byl hodně hektický, ale úžasný. Sice jsem neměla kus chvíle času a to ani po návratu do hotelu, kdy jsem padala na ústa únavou, ale con jsem si užila. Doufám, že nebyl můj poslední. Chtěla bych se tam zas vrátit :). Příjemní lidé, milí a zajímaví herci, krásná výzdoba, povedené masky, slintání u obchůdků, podporující přátelé a ještě něco navíc...to je Fedcon :).






Odkaz na fotky ke stažení, na podívání v galerii a na videa ke stažení (upozorňuji ne z panelů) můžete najít na mých stránkách.
(pokud by se vám zobrazil neaktualizovaný web, zmačkněte F5)


Tar-ara Istandil