Domov - Kapitola 4. - Život v nekonečnosti

Mnoho let staré omlácené zdi, z níž odprýskávala kdysi pro zlepšení estetiky vynikající nanitová barva, nepoutaly pozornost svým pestrobarevně se měnícím koloritem už několik desítek let.
Automaticky nastavitelný gauč s mnoha upgrady, standardní lodní palanda, a velký emitor holovize.
Majitel kajuty, kapitán hvězdné lodě Antigua, jak jí sám kdysi nazval po baru, v němž zapadl, když ho vyrazili z flotily za, jak to sám nazval, „vopičárny“.
I řev je obvyklým dějem, se kterým se zde dá setkat. Dnešními protagonisty není nespokojený zadavatel zakázky, ale první důstojník a jeho kapitán, kteří by se u tohoto druhu titulování rozesmáli

„Ty si snad myslíš že jsem úplný vůl! Jasně, že jsem naše prachy nenechal v jedný bance!“ rozčiluje se Stetch. Vždycky považoval svého prvního důstojníka za bystrého chlapa, ale ten ho teď zavaluje výčitkama a nadávkama. Fňuká jak nějaká hysterická panna…
„Jo, to je výborný! Takže si pro jistotu naše společný prachy strčil na Samarkand, New Detroit a tomu zkurvenými lichváři na Zemi, co na každýho kouká stylem oškubu tě debile!“
To Stetche pobavilo.
„Trochu se mírni, Diego. Hele, možná je Simon prevít, ale vydělává slušně, a jen s 30% úroky. Pamatuješ na toho Araba, co ho chtěl oddělat? Jen se mu podíval do očí, a schytal mezi ně. U něj jsou naše prachy v bezpečí.“
Diego se tvářil čím dál víc ustaraněji. To na něj nesedělo. Stetch musel pár vteřin zapřemýšlet, co v tom může vězet. Tušil to.

Člověče, tak u tebe jde o pouhý výčitky svědomí…
„Neměj obavy,“ řekne Stetch mírněji „nějakou rezervu jsem schoval na lodi, a jakmile střelíme bokem ty nesmysly z nákladovýho prostoru, jsme za vodou. A po válce zbyde spousta poškozených lodí za pakatel. Pohoda.“
„Rád bych tomu věřil,“ zhroutí se první důstojník, a sedne na postel „kdyby to tak bylo aspoň pozdějc…“
Nedokončená věta započala hezky trapnou chvilku ticha.
„Raději zapnu zprávy. Třeba válka skončila a nemusím poslouchát ty tvoje kydy.“ ukončí ticho Stetch odevzdaným výrazem i tónem v hlase.
Cosi pod nimi zaskřípe. Podle zvuku chvějící se traverza.

No fajn, snad to s tou úsporou financí přeháněli. On teda určitě, protože snil o obří trajleru s posádkou třiceti lidí ve vyžehlených uniformách, co by mu říkali jen Ano, pane, ne, pane!
Karen, jak věděl každý, kromě ní, podstupovala ty zasebevraždící lety jen pro vilu s bazénem někde na výletním světě u Jádra, kde by jí podstrojovali svalnatí Jaffové.
Hrála si na ženskou, co je tvrdá jak hřebík z rakve, ale i Diego už jí prohlédl – má ráda pohodlí.
A co ten…zas tolik toho nenažvaní, to je pravda.
Osobně si tipuju rychlou jachtu s neutrono-intovým hypermotorem a taky tučné konto, následujíc bohémský život po galaxiích…
Heh, vůbec nejsme nároční, pomyslí si.

Jeho společník ve stejné místnosti nechápe, co je mu tak k smíchu.



Emitor obrazu zablikal. Svá nejlepší léta měl už dávno za sebou, ale jeho rotující krystal pro zobrazování v prostoru obvykle fungoval. Jen jednou téměř shořel, když Diego přivedl šest „společnic“ i s jejich „zaměstnavatelem“ a trval na tom, že všichni musí společně zapařit.
A samozřejmě, že právě jeho napadlo udělat z holoobzrazu světelnou show tak, že vrazil šroubovák vespod do rozvodů.
Kdyby tak Antikové tušili, co s každou technologií budou provádět jejich rozverní potomci.

Obraz, u nějž by se z duhových světel epileptik zvrátil na zem v záchvatech, se změnil na vyblitě zelenou, než se konečně proměnil na vyhovující koukatelnou věc.

„…čné až ohromující. Je strašné se na vlastní oči přesvědčovat, že lidstvo se ani po osvobození galaxií od agresivních ras a ideologií nedokázalo vypořádat se svým krvavým dědictvím. Zde, vážení diváci, vidíte vy i já důsledky selhání dvou stovek let snah. Skutečně to stálo vládě UNE za to, provést preventivní útoky, místo aby šli příkladem, a zůstali na Zemi u jednacího stolu? Greg Burdette, dříve zpravodaj UNN, dnes přispívající do subnetové televize Free Space.“
Byl oblíbený proto, že říkal vždy syrovou pravdu nebo trefováním do jedné z tisíce více méně tupých celebrit.

„Terrani nějak ztrácej.“ podotkne Diego se založenýma rukama, ležérně se opírající o hranu kovové zdi.
Stetch se akorát ledabyle ušklíbne.
„Pro nás má teďka spíš prioritu, jak kurva seženeme kupce na tuny těch svinstev vzadu – na Terře se všechno konfiskuje nebo dává pod zámek. Takhle tu zhnijem…“
„Trochu pozitivního myšlení, krucinál! Poslední hyperbrána nás vyplivne u Orbány, to by šlo, ne? Sice jsou to stejní sráči, ale nemění názory ze dne na den…“
„Toho se právě bojim. Kdyby planety měly prdele, tak v té pozemské jsou zavrtaní nejhloub. Jestli budou zabavovat a přeuctivě s poklonami Terranům předávat „podezřelé“, tak…“
„Budem v hajzlu. Fajn. Námitky jsem si s díky vyslechl, když budeš tak laskav mrkni do spodní sekce, nechci aby se zhroutila a skončil jsem ve vesmíru ve slipech…“

Orbánská hyperbrána otevřela průchod z jiné, na lokacích 857812/56 a 78R. Tyto nic neříkající údaje si čte jak místní úředník na orbitální stanici, tak i vojenský štáb. Poslední šarvátka mezi vzbouřenými koloniálními silami a UNE, tedy Spojenými Národy Země, se odehrála jen 10 světelných let od nejbližší orbánské základny.
Žádnou obyčejnou loď podle nových nařízení nenechají jen tak přistát.
Ani tahle není výjimkou.

Úředník až znuděně odešle zprávu posádce této civilní lodi jménem…helemese…Antigua. Dozajista jedni z galaktických pánů, pomyslí si kysele. Takhle někdy počastovávají lidé z jiných planet pozemšťany. Častokrát k tomu mají pádné důvody.
Kromě nich nemůže žádná jiná civilizace tak rychle expandovat jak by chtěla. Zatímco zadá příkazy na modře prosvícené konzoli, uvažuje, jestli je možný, že archonský sněm nakonec uzavře hranice soustavy.
Tento tok myšlenek je přerušen vpravdě rozhořčenou reakce nově příchozích. Dožadují se dialogu s obchodním cechem, spravujícím místní komunikace, od lesních cestiček, po každou ze čtyř orbánských hyperbran a hvězdných bran.
Mávnutím ruky otevře kanál. Mohlo by být ajímavé poslechnout si novou sérii jadrných výrazů v jednom z terranských jazyků.
Obsah sdělení jako by oficiálně opravňoval každého přepravce použít vulgarismy. A když ne to, tak zjištění, že jsou na ně zaměřeny zbraně planetární obrany.

„Stanovisko Orbánského úřadu pro věci zahraničně-politické, platné od 16. měsíce roku 556 s dobou trvání naneurčito, zní takto:

1. Ve vnitřním konfliktu UNE proti místním vzbouřencům zachová Orbána platnost smluv s vládou na Zemi, a bude respektovat její nařízení týkajících se neválečných záležitostí, tedy těch, co nesouvisí s přímým válečným úsilím.

2. Každý přepravní celek označený jako nezakonný podle rozhodnutí pozemských úřadů bude zabaven a těmto ůřadům také nahlášen. Tento bod se automaticky vztahuje na plavidla s imatrikulací jinou, než patřící do přístavu ve Sluneční soustavě (Země, Mars…apod.)

3. Přepravní celek civilní povahy, s řádně nahlášenou polohou domovskému přístavu ve Sluneční soustavě, má povoleno pouze 36 hodin (místního času) k doplnění paliva, k opravám či výkladce zboží. Lhůta není žádným způsobem prodloužitelná.

4. Pohyb osob z přepravních mechanismů, jimž bylo přistání, mají nařízeno pohybovat se pouze uvnitř přístavu. Jakékoli nedodržení tohoto nařízení se bude považovat za nezákonné vniknutí, a viníci budou potrestáni nejdelším možným trestem, čímž je 20 let na měsíci u plynového obra (poslední planeta soustavy).

5. Hvězdná brána je nyní pro běžný provoz zcela uzavřena.

6. Použití hyperbran v majetku Orbánského státu je zpoplatněno nejen běžnou cenou, ale i přiražkou 250%.

7. Celní správa je oprávněna proskenovat i fyzicky prohledat jakýkoli přepravní prostředek.

Prosíme o pochopení a doufáme, že toto rozhodnutí nenaruší vřelé diplomatické a ekonomické vazby jak se Zemí a jejími koloniemi, tak i s dalšími světy.“

„Boha jeho to jsou….to si z nás snad dělají prdel.“ řekl si pro sebe Stetch. Byl rád, že na můstku jedná vždy sám. Peprné nadávky na adresu úředníkovy rodiny, jak to dělá zcela nediplomatický hispánec z posádky, by se absolutně nehodily…
Tihle lidi snad předky z Terry neměli. Hebridenci jsou drzí a sebevědomí až do okamžiku, kdy je za třetí hyperbránou od jejich světa flotila UNE vyvede z omylu, a eskortováni jsou naopak oni.
Vyvázli, tak zkusili štěstí u dalších. Vybrali pragmatické Orbánce, a Stetch začínal opravdu litovat, že to nezkusili jinde.

Třeba Langara, kde je vláda k občanům UNE tisícinásobně shovívavější, než k vlastním lidem. Ale taky se to tam prohýbá šťouraly, agenty a terránskými vojáky, mnohem méně ukáznění, protože ví, že tam se jim nic nestane.
Stále s navigační helmou na hlavě vyťuká povely pro navedení Antiguy na orbitu. Ti hajzlíci by je sundali, kdyby dělali hlouposti, tím si byl jistý.
Už jednou na Galaře jim už svištěly ionty okolo trupu, a to jenom kvůli podezření na pašování. Tihle připosraní nervózové se třesou, abychom je při našem válčení nerozmáčkli jako brouka, přemýšlí, a to pomyšlení ho donutí k potměšilému úšklebku.
„Hned chci mluvit s tím, kdo to tady má na starost, a když říkám hned, tak hned!“ vyštěkne arogantně do problikávajícího pultu před sebou. Jeho běžná taktika. Většinou mu vyjde.
„Je mi líto, ale z rozhodnutí kontrolního výboru budou všechna cizí civilní plavidla jak proskenována, tak fyzicky prohledána, jestli nejsou přepravovány jiné osoby nebo potenciálně nepovolené předměty…“

Potenciálně nepovolené? Ty tedy perlíš, byrokratický zmetku. Terránští byrokrati – hadry vedle toho.
Ze začátku formální řeči se zvrhly na citaci všech upravených paragrafů do poslední tečky.
Mluvil a mluvil. Zdálo by se, že mluvit nepřestane. Kéž by šlo o tak pokrokovou kulturu, aby poslali zprávu s celým zněním, projede se to během minuty očima, a bývá klid.
Z nepochopitelného důvodu tenhle šašek praktikoval nudné řečnění.
On snad bude ty na hlavu postavené směrnice žvanit do skonání světa.
„…pochopitelně dovoz zvířat, nepatřící do původní fauny, musí být prověřená pozemským i orbánským zvěrolékařem a s tím spojenými…“
„A dost!“ zařve ještě arogantněji. Tady si bude muset vyřvat hlasivky a udělat ze sebe naprostou svini, jinak promrhají i ty drahocenné povolené hodiny. Nemluvě o tom, že tady jsou hodiny o třetinu kratší, mají tedy jen jeden jediný terránský den.

„Chci na konzulátu podat oficiální protest proti bezdůvodnému zadržování mé lodě, a aby vaše hlídkové čluny okamžitě přestaly se zaměřováním našeho hyperpohonu!“
Muž na druhé straně subprostorového spojení si upraví límeček obleku, a poněkud dotčeně zareaguje -
„Pane, ve vší slušnosti, zde není opravdu prostor pro subjektivní…“
„Fakta jsou taková, že vzdor vaším vlastním regulím a předpisům mi zabraňujete využít práva k zakotvení na oněch pár mizerných hodin. A to mě osobně zavání šikanou bezúhonného občana UNE. Pokud se zdržíme na povrchu, a dojde k zatčením, jako prvního uvedu vás, protože jste mi neumožnil okamžité a hladké přistání. Rozumíme si, pane celní správo?“
„Vyprošuji si takové chování, pane…Stetchkove! Osočujete mě snad z protiprávního jednání?“
„Jsem rád, že si konečně rozumíme. Mám setrvat na orbitě, a podat žalobu, nebo se tu přestaneme handrkovat o slovíčka a bezvýznamné úřední prověrky?“
Orbánce jeho řeč mírně zneklidněla. Pohybem prstu po pultu ukončil videorozhovor a zaslal pozemské lodě přístupové kódy, co je opravňují k onomu krátkodobému pobytu na Orbáně.



Po přistání opustí Stetch můstek, a dá vědět ostatním společníkům, jak je to s pohybem nebo spíš nepohybem venku. Setkal se s očekávaným výsledkem.
Karen si šla zapálit cigaretu a Diego nejdřív zaláteřil, vytáhl ze sebe pár peprných nadávek, že by ho Orbánci na místě zastřelili za urážku celé planety a civilizace a pak se šel opít.
Bohužel mu musel připomenout, že hyperpohon musí mít jakous takous funkčnost, tak ať se nejdřív podívá na něj a pak si může vychlastat třeba sud langaranského rumu…
„Ten jsme přece vypili už před dvěma týdny, nepamatuješ?“
„Sám sis odpověděl. Nepamatuju.“ zašklebí se, a na znamení odchodu mu odmávne parodii na salutování, jak má ve zvyku.
Musí vymyslet co dál. Moc toho skutečně na vybranou nebude.
Sedl si do křesla, jehož umělá inteligence mu začala vibrací napravovat z těch všech cest zdrchanou páteř, a otevřel si láhev šampaňského. Pravého francouzského, žádný replikovaný shit.
Byl toho názoru, že plánovaní na takovéto úrovní si žádá nějakou úroveň. Nebo se luxusně opít, když nic jiného.
Terra. Návrat na Zemi, odkud jsem se teprve vrátil, a kde musí probíhat šílenství. Podle SubNetu to tam není tak strašný, ale zas tak dobrý taky ne. Stanné právo je tam co chvíli naordinované kvůli demonstracím a jiným nepokojům.
Je tam jistá šance prodat zboží, třebas i pod cenou. Polovinu aktiv má Simon. Ne, ať si myslí Diego cokoliv, ten by je nikdy nezradil. Ani když z Terry pašovali sérií hackovacích klínů, co si objednaly newdetroitské kartely, tak je neudal, přestože by se mu to vyplatilo bez rizika.
Upil trochu šampaňského z láhve. Uslyšel pod sebou rány kladivem a ustavičné klení. Pak zvuk laserové svářečky. Jen aby v tom návalu neuřezal nosný pilíř. Jiných katastrof je dostatek.
Malá filtrační přepážka se otevře, a z ní vyjede malý umolousaný robot. Pípavě sdělí, že prostor je potřeba zbavit nečistot, a první se vrhne na stěny, po kterých jezdí odshora dolů, jako při tapetování ve tsrém stylu.
Obyvatel kajuty ho sotva vnímá.
Ta radostná zpráva, že po naší slavné drahé oklice hyperbranami se přece jen vrátíme na Terru, je asi sotva potěší.

Pouhých pár hodin letu hyperbránami proběhly hladce. Odevzdaně se u poslední, Lunární, osobně legitimoval důstojníku UNE, zatímco jeho muži ručními skenery prohledávali prostory do posledního mikrometru, a nevynechávajíc jediný detail.
Jen o vlas prošly trestní rejstříky a povinné lodní deníky. Vše v pořádku, jak potměšile prohlásil i onen major, zasalutoval a odešel.
Z hyperbrány vystoupil napolo zničený torpédoborec UNE třídy Vikrant. Než senzory Antiguy vypověděly službu kvůli záměrnému rušení prostoru, viděl Stetch ty strašná poškození z boje. Jestli tam vůbec někdo přežil, tak musí mít hrůzou bílé vlasy.
Mezi Měsícem a Zemí bylo zjevně vybudováno pásmo neviditelných min a dozorčích satelitů. A celé toto pásmo zářilo stříbrnými trupy křižníků, z nichž každý jeden by zničil dvacet civilních kocábek během vteřin. Odpálení všech dronů z jediného by zmasakroval všechny civilní plavidla u modré planety, jak se jí pořád poeticky říkalo.
Míst k přistání se kupodivu nacházelo více než dost. Vládní rádiová i subprostorová komunikace a vcelku obstojně zvládaly přívaly nečekaných návštěvníků. Uprchlíků z planet i zajatých „rebelů a renegátů“.
Prozřetelně si nejdřív zjistil, kde se zdržuje starý známý lichvář. A tam také zakotvili



Pro Simona Darlana, lichváře a překupníka neexistuje jediná věc ve vesmíru, co by ho dokázala překvapit. Patřilo to k jeho povolání. Ani nepovytáhl obočí ve chvíli, kdy mu neidentifikovatelný člověk položil na stůl krabici armádních bezpečnostních čipů do zbraní a vozidel, stejně jako v den, kdy k němu přišel hledaný člověk ozářený naquadrií s žádostí o antiradiční hypospreje, na které je jinak uvalen státní dozor.
Pokud náhodou seděl v místnosti kryté modrou energetickou bariérou a mřížemi z trinia, a provrtával po pohledem vládou placený telepat, nikdy si nevzpomněl na postavu ani vzhled či hlas člověka. Jak jim pokaždé říkával, vadný kognitivní implantát zabraňuje očím poslat informaci do dlouhodobé paměti. Ta skutečnost, že ho může vypínat a zapínat kdykoli se mu to hodí, už měl schované hluboko v mysli.
A kdyby na něj poslali víc telepatů, stejně by ho tím zabili, takže by nezjistili nic kromě toho vypínání.
Nezbytná polovina cigarety v koutku úst, tmavé brýle s ne zrovna legálními skenery, a přenosná kancelář v kufříku, spojeným s rukou elegantním jaffským náramkem.
I teď ve svém obvyklém vzhledu sedí v boxu v jednom z klubů na londýnské periférii a naslouchá žádosti starého přítele. Je rád, když ho považují za přítele. Je však natolik taktní, že nikdy nikoho z tohoto omylu nevyvede. Jen by to uškodilo obchodním vztahům.

A člověka, co sedí naproti němu, má opravdu docela rád, než aby ho zklamal. Jeden z těch čestných a jen příložitostných zločinců.
„Vaše peníze jsou u mě v bezpečí jako v trezoru. Momentálně jsou opravdu v trezoru.“ řekne tiše, protože vždy mluvil jen tiše. I to patřilo k povolání.
„No snad ti je…“ začal Stetch, zhrozený, že mu na jeho kšefty snad skutečně udělali razie
„Buďte v klidu. Jakmile jsi odjel, a začala hořet půda pod nohama, vrazil jsem peníze do spousty věcí, u nichž pozdějším prodejem budu mít jen minimální ztráty. A mně ses nejednou zmínil, že toužíte po nové lodi…“
„Ty jsi…“
„Ano, já jsem za tvoje peníze koupil transportní loď. Pro konkrétnost jde o třídu Starbuster, a pro ještě větší konkrétnost je zabavena ve vládním depu v Riu de Janeiro. S hanbou přiznávám, že jsem nečekal až takové znárodňovací praktiky a věřil, že Une rozdrtí vzbouřence za pár dní.“
Stetch do sebe hodí velkou whisku, a znovu pocítí nutkání se ožrat. Diegovo lamentování bude nic proti tomu, k čemu se schyluje u něj.
„Přirozeně, že není nemožné jí získat.“ řekne tiše, bez změny intonace v hlase, a neslyšně vedle něj položí tři věci, jedna nezákonnější než druhá.
Sada hackovacích klínů, univerzální armádní čip s legální identifikací, použitelný na čemkoli, od dvoumístného vznášedla po torpédoborec, a vojenská letenka scram-jetem do Ria. Na zítřejší dopoledne.
„Nejste jediní. Svým slibům vždy dostojím, jak to jen jde. Dokud neskončí válka, nehledejte mě.“
Vstane, a potřese si s ním rukou. Stetch je tak zmatený, že ze sebe nevypraví jediné slovo, a Simon Darlan zmizí někde ve davu návštěvníků lokálu.

Bary v zapadlých částech Londýna se své pověsti bezpečných podniků pro domlouvaní zločinů zřejmě nikdy nezbaví, podobně jako Paříž přeplněná velvyslanci a agenty různorodých mocností a organizací, nebo Hongkong, coby centrála mnoha asijských Triád, zasahujících svými aktivitami až do galaxie Pegasus.
Turista, co by měl odvahu a chuť do podobných městských částí vstoupit, by se mohl mylně domnívat, že jde o historický, s třebas tři sta letou tradicí se honosící anglický pub.
Budova sice pamatovala viktoriánskou dobu, kdy byly zaměstnanecko-firemní vztahy sotva lepší než otroctví, hezkou, prachsprostou nálevnou byla teprve padesát let.
Majitel byl vnukem Kelowňana, co tak úplně nesouhlasil s globalizací na své planetě. Zároveň toužil navštívit Zemi, svět, co zachránil ten jeho před Goa’uldy i sebezničením. Vidět domov předků.
Na jeho vkus byly novostavby na antický způsob trochu moc přetechnizované, tak koupil poněkud starší budovu, sídlo feťáků a squatterů, předem vyčištěnou bezpečnostní agenturou.
Snadná přestavba, pár senzorů a zařízení ihned zkulturnilo ponurou cihlovou strukturu.

Muž jižanského vzhledu si u robočíšníka objedná mojito a nakloní se k jinému muži, jehož řeč přechází v rychlý sykot, v němž jistě létají i urážky.
Velmi zvláštní druh člověka. Uměl být drzejší než většina, ale co ho Stetch znal, nikdy nic nepřeháněl a častěji si věci jako strach nebo obavy nechával pro sebe.
Kromě tichých, ironických a vždy vulgárních hlášek
Jeho plány do budoucna, s nimiž se také nesvěřoval, pro něj očividně znamenaly tolik, že už od začátku války ztratil svůj pověstný klid.
Až to Stetche děsilo.
„Jseš blázen. Cvok. Magor. A nesmím opomenout – blbec – tvůj přítelíček nás ojebe, nechá nám tu krámy, co už samy o sobě mají cenu dvaceti let nucenejch prací a ty nám zkoušíš nabulíkovat…“ začal Diego znovu, sotva dostal kýžený alkohol.
„Jo, tak ty chceš alternativy? Koukni se kolem sebe – brzo máme po lodi, protože na povolení k odletu nejsme ani dost bohatí ani dost důležití. Probíhají internace lidí z kolonií, co tu zůstali, a mají nazítří schválit omezení občanských práv těch, co dlouhodobě žili na vzbouřených světech. Máš žaludek na tohle?“ pronese Stetch ponuře hlavní protiargument.
Proti tomu, že pod cenou prodal náklad, aby měli kapitál v ruce, nikdo neprotestoval – agendy ministerstev obchodu a obrany vydávaly příkazy k zabavování lodí jak na běžícím pásu, protože si uvědomovaly přítomnost pašeráků ve službách rebelů.
„Ou, to já vím. A náš „bankéř“ nám milostivě předhodil šanci nechat se chytit pro vniknutí do vládních prostor, k tomu nám připočtou špionáž a už si vybíráme poslední večeři.“
Dodal a bolestivě sebou trhnul. Karen ho totiž vší silou kopla do holeně.
Stetch byl v názorech i teď neoblomný.
„Jediné na čem záleží je, jestli tu chceme zůstat. A já tu nezůstanu.“
„Ani já ne.“ pronesla Karen skálopevně
„Zase jste mě dostali, konec odporu. Těším se na sebevražedné úniky před hlídkami UNE.“



„Měls líp poslouchat, když jsem ti to vysvětloval. Ta loď JE naše. Je psaná na nás. Pokud a jestli nás chytí ve vesmíru, řekneme, že byla zajata nějakými piráty, ti byli zabiti při útoku povstaleckých jednotek, co nám je milostivě předali na některé z kolonií. Nemůžou nám dokázat, že ne. Jediný fígl bude, aby to vypadalo, že jsme odletěli z povrchu Terry, a kdesi zmizeli. Nesmí vědět, kdo se jim vloupal do baráku. Ještě nějaký dotaz?“
Krví podlité oči svědčí o tom, že Hispáncova pochybovačnost byla zesílena množstvím vypitých skleniček. Stále byl o celé věci nepřesvědčený, ale klidnější.
„Vyžádat si povolení k odletu, riskovat tím sto ku jedné , že tu ztvrdnem do konce tyhle posraný války, nebo si naše prachy vybrat, třebas i v naturáliích. A ta loď nám patří, tak jakýpak copak.“ dokončil Stetch
„Vynechal si tu část, kde nám říkáš, jak v Riu přelstíme pět bezpečnostních úřadů a intranetových sítí z bilionů senzorů. Sice nejsem Terránec, ale vím dobře, že jen teď na každýho z nás čumí tak deset čidel.“
„Boha jeho, nechej těch teorií spiknutí. Ty máš snad agorafobii nebo co…narvi se machanickýma augmentama a rušičkama, třeba se jako borg budeš cítit v pohodě…“
Nebyl jediný u stolu, kdo měl jistou hladinu alkoholu v krvi.
„Souboje si nechte na později.“ sykne Karen „Jak moc se máme bát, že to celý kixne? Co ty sítě a zařízení?“
„Vlastně jich bude víc, než zmínil Diego, ale je to fuk. I kdyby jich bylo sto, na věci to nic nemění.“
„Jasně, bude to brnkačka. Až supermanským pohledem ze vznášedla zničíš dvacet křižníků mezi Zemí a Měsícem, dej vědět, abych silou vůle obešel pár stovek stráží a robotů, Karen pak jedním nehtem otevře hangáry…pohodička, vážně…“
Tomu pseudošpanělovi za chvíli vymlátím všechny zuby z huby, pokud se nezklidní.
„Mám plán, záložní plán a záložní plán k záložnímu plánu. Stačí?“
„Právě toho jsem se bál, pane kapitáne…“ dodal Diego kysele, a začal žvýkat úspěšně vylovenou olivu.

Zatímco Kelowňanův bar svou klientelou působil pochybnosti, vedle postranní uličky uprostřed bludiště špinavých ulic přímo překypoval seriózností.
A právě v této uličce sídlila společnost, provádějící služby pouze pro takový typ zákazníků, co se v takovém prostředí cítí bezpečně a sebevědomě.
Čtveřice právě takových individuí vycházela zadním vchodem. Dvojice dvojčat? Odrazivé protisenzorické pláště mají pouze dva, instrující další dva
„Rozumíte, co po vás chceme?“ zeptá se Stetch svého dvojníka
„Odletět na lunární bázi, rozdělit se, a nejlíp si stopnout nouzový transporty do Pegasu.“
„Rozumíme. Nemějte strach, někam se zdekujem.“ přitákává snaživě druhý, Diegovým řezavým hlasem
„V tom případě hodně štěstí. A tady máte zbytek peněz.“ dodá skutečný Stetch a podá jim oběma sáčky se zlatými mincemi.
Jen se ukloní, a okolí znalí dvojníci spěšně zmizí ve tmě uliček, aby si někde odmávli aerotaxi.
Technologické zázraky budoucnosti. V takových počtech, že už o tom nemá nikdo přehled. Kopie antických zařízení, asgardských výdobytků, co se dostaly ven mezi lidi, a tisíce odvozenin…
Změna podoby pomocí měniče buněk na molekulární úrovni, například. Aniž by kdokoli tušil princip tohoto, snad původně wraithského, přístroje, byl také pohlcen překotným civilizačním rozvojem.
Dočasná nezjistitelná proměna identity byla noční můrou pro státní správu.
Její majitel také žádal vysokou cenu, jakmile ho navštívil Stetch s Diegem.
Nezajímalo ho, proč chtějí proměnit podobu. Na Zemi provozoval svůj „kosmeticky salón“ půl roku, a dělal co mohl, aby ho nikdy nechytili.

Kdekoli na planetě jim pšenka pokvete stejně. Pořád se najdou parchanti, co nastrčí chudáka z ulice, aby mohli zmizet kvůli alimentům/daním/krádeži/vraždě a pokaždé se najdou ti, co si to mohou dovolit.
Častokrát jejich přičiněním chodili údajní pachatelé do vězení dobrovolně, než se proměnili zpět, a státní aparát byl tak opět napálen, zvyšujíc snahy najít vykuky s měničemi struktur živých bytostí.
I tak je tu nejbezpečněji, jak provozovatelé dobře věděli.
Právě tady, na nejlidnatější planetě galaxie, kde se může každý snadno ztratit, když ví jak na to.
Jeho nevlastní brácha, technický virtuos, našel jednu z těch věcí na samarkandském smeťáku, a už věděli, že buď za pět roků mají vystaráno, nebo zjistí, jak je nemožné utéct z vězeňských komplexů na mrtvých planetách.
Není třeba poznamenávat, že to riskli.
Okamžitá možnost vydělání peněz je v lidské mysli pokaždé nadřazená jakés takés šance na návštěvu federálů.
Dnešní noc byla opět nezajímavá dalšími změněnými lidmi.
S bráchou se domlouvali, že to zapíchnou za tři dny, a zkusí to v Taškentu. Tam to bude provoz víc nenápadný.
Zákazníci odcházeli svou cestou. Jen jeden se občas ohlídl do temnoty za sebou.
„Nezradí nás? Vždyť jsou to absolutně nespolehliví…jo a proč jsme vlastně nezměnili podobu taky?“
„Co znamená spolehlivý? Prvního jsme našli v hromadě blitků, a druhýho, jak si kape do oka drogy. Oba jsme dali dohromady, vykurýrovali během týdne. Jedni z miliónů nebožáků bez šance na lepší život od narození. Ať kradli nebo vybírali odpadky, snili o životě někde daleko. Spolehlivě nenaruší splnění snů žvaněním…co se týče toho druhýho, prý to může způsobit nezvratný rozpad buněk.“
Bezdomovci na krycí misi kvůli popření identity. Bylo to tak hloupé, že to musí vyjít.

Vojenské letenky byly silným argumentem. Byly vydávány jen při vyhlášení vyjímečného stavu, a jejich nositelé se od místa odletu do místa příletu nemuseli bát, že se jich kdokoli na cokoli zeptá.
Jako se všemi státními privilegii, i s nimi se kšeftovalo. Systém byl tak komplikovaný, až byl snadno prolomitelný v každé sféře vyspělé pozemské civilizace. Naneštěstí.
Zrovna teď se trojice narušitelů pořádku pohybovala bez omezení odletovou zónou. Zaprášenými skly šlo matně rozeznat blízké i vzdálené siluety scram-jetů, při odletech i příletech.
Země byla vyjma Langary jediným světem, kde létaly stroje, klouzající nad stratosférou, jež pohání pouze kyslík. Při vzletu v kapalném stavu, při dosažení střední letové hladiny i atmosférický.
Pozůstatek překotného 21. století.
„Nevěděla jsem, že tyhle krámy pořád nechávají spalovat atmosféru.“ říká Karen, zatímco si prohlíží rejnočí trup stratosférického letadla
„A kdo by pak vrážel prachy do výrobníků atmosféry, kdyby kyslík potřebovali jen lidi, zvířata a rostliny?“
Technička se odmlčí. Pak se zase ozve
„Vždyť je to na hlavu!“
„Mě to říkat nemusíš.“ zašklebí se Diego a rusovláska mu úsměv nervózně opětuje
„Nebo by to mohlo být v tom, že co nemá inerciální tlumiče, to nemusí procházet pravidelnou kontrolu kvůli techničáku.“ vmísí se Stetch do hovoru a suše dodá „Výhodou je úplná ignorace od kontrolních stanic. A nehody scram-jetů nikdo moc neřeší.“
Veselost dvojice se kamsi vytratila. Na chaos a podivnosti poměrů na Teřre si každý nezvykne, pokrčí rameny, a jde zkontrolovat odlet.
„Ještě že tím neletím.“ sykne Karen potěšeně

Dle Diegova doporučení si z Rioského letiště objednali každý své aerotaxi a až pak se vydali do blízkosti vojenské báze - každý jinou cestou. Pod ochranou odrazivých oděvů, senzorických rušiček a EMP výbojek, co museli občas použít na dotěrné kamery a čidla, se proplížili přes bezpečnostní vrstvy.
Armádní sklad měl jen minimální lidskou ostrahu. To sice jen hádali, ale hádali správně.
Podružné objekty s jen hrstkou cenných předmětů přece nebudou chránit dobře vycvičení mladí a plně bdělí vojáci, když přesně takoví jsou ve válce potřební všude jinde, jen ne k ostraze nijak zvlášť důležitých objektů.
Ostatně s bezpečností si nikdo nemohl dělat velké iluze, ani místní velení. Co platilo o Latinské Americe v minulosti, platilo i dnes. Hlídací boti zastarelého typu byli zmateni obyčejnou subprostorovou signálkou, a po přilepení k vnější zdi se základními rozvody si už vetřelců nikterak nevšimli.
Vzácné vybavení od „bankéře“ se konečně dostalo ke slovu.
Beze slov si vyměnili výmluvné pohledy. Diego se vší opatrností a s graciézí pohybu vytáhl hackovací klíny.
Stetch si vzal první z nich.

Do datového portu se vší opatrnosti zasunul ten nejmenší z klínů. Principiálně šlo o extrémně výkonný plochokrystalický čip na jedno použití, umožňující jediný průnik skrze bezpečnostní a poplašné systémy.
Jeho držení je podle trestního zákoníků Spojených Národů Země tak těžkým zločinem, který překonává už jen úkladná vražda a velezrada, a padlo tucet obvinění na osoby podezřelé z jeho vynalezení a výroby.
Pravý a původní tvůrce podle všeho zůstavá na svobodě.
Klín zasvítil mihotavou bělostnou září a vzápětí se zničil, spíš tedy rozlomil. Stetch tohle čekal, proto ho to nevyděsilo, což se o spolupachatelích konaného trestného činu říct nedalo.
„Karen, kam tě to hodilo?“ zeptal se subvysílačkou, zatímco si zbytek klínu vsoukal do kapsy.
Ještě že mě nevidí, uvažovala, a snažila se převést data z jednoho holopadu do druhého. Dost nešikovně.
„Hej, jo…jo jsem tam. Takže – otevírám údržbářský poklop. Mapu vám nahrávám, na jejím konci byste se měli přiblížit vnitřnímu sektoru.“
„Jak moc přiblížit?“
„Tak do poloviny cesty. Víc toho nesvedu, další datalinky jsou silně blokovány.“
„Fajn, budem s tím počítat. Jakou dobu jim zabere nás najít?“
„Pravděpodobný odhad do 60 minut, kdy provedou diagnostiku podsystémů.“
„Do hajzlu...lezu první.“ prohlásí rozhodně Diego a než mu stačí něco říct, vidí jen vrch hlavy mizící v šachtě
„Zatracenej cvok. Poslyš, pokud bychom to nestihli…“
„Ruším spojení, a budu hrát blbou lodní čubku, co jste jí nechali v hotelu.“ dopoví za něj. Přesně jako když nás chytli za prdele při převozu Tretoninu-D z Chulaku do jistých lázní u tropického světa, kde nabízeli cenově dostupnou kúru dlouhověkosti. Stačilo zahrát uječenou megeru, a dotěrní Jaffští policajti jen lítostivě kývli na podezřelého Terránce, jak může vůbec vydržet s takovou bestií.
Když to znovu vyprávěli Diegovi, všichni řvali smíchy.



Bdělost obsluh pozemských orbitálních stanice byla téměř denodenně prověřována kontrolami a falešnými poplachy. Nevyhnutelná laxnost posádek základen a válečných lodí kvůli opakujícím se kontrolám byla přísně trestána, takže neustálá pohotovost se stávala stresem. Tací, co věřili v ve svaté poslání obrany bašty lidské civilizace zde byli zase ve svém živlu.
Nyní opět probíhalo cvičení. Seržanta Damona Wrewitze upozornily senzory na neobvyklou aktivitu u pomocné báze v sektoru u brazilského pobřeží.
Desátnika, obsluhujícího stejné stanoviště, rovněž zaměstnal k hledání původu. Ten namítal, že by se měli zeptat důstojníka konajícícho službu, zda-li smí odvolat účast na prověrce bojeschopnosti.
„Není čas, Najeefe! Může jít o sabotáž v základně! Na mou zodpovědnost, proveďte!“


Poslední hackovací klín zafungoval bez jediné chybičky. Stetch bez námahy ovládl centrální počítač báze, a s potěšením zjistil, že zde skutečně mají u jedné věci psáno, že jim bude po válce předána. Druhá věc, co je jej potešila byla schopnost skladiště otevřít střechu. Mohou tak rychleji zmizet z povrchu.
Rozsvěcel obrovské potemněmé prostory a zjistil, že ta, jim právoplatně náležící věc je hned za jejich zády. Chvíli to však trvalo, než si oči zvykly na silné světlo.
„Tady jí máme, krasavici.“ pronesl Stetch uneseně
Simon nelhal. Před nimi skutečně stála jedna z nákladních lodí třídy Starbuster, zatraceně odolných věciček, silně pancéřovaná, silným štítem a tak silnými obrannými systémy, jakými může nevojenská loď disponovat.
Zabírala celou středovou část skladu.
Otočil se zpět a horečně zadal kódy do bezpečnostního jádra, kde dopsal příkazy – odzemnit loď, stále přitáhnutou magnetickými zámky, a otevřít strop a hlavně – hned potom vyřadit celou základnu na pět minut.
Ke Stetchově překvapení mu klín zajistil přesně tolik času, aby stihl signálním majákem poslat na orbitu napohled pravé povolení k odletu s armádními algoritmy coby štemply legálnosti.

Ještě nepojmenovaný Starbuster se vznesl k oblakům, aby ho brzy obklopoval jen vesmír. Po zadání kurzu na vysokou orbitu opustil jeho nový kapitán můstek, aby si vyměnil pár slov s jediným dalším člověkem na palubě.
Stetch byl natolik důsledný, že nezapomněl na nezbytnou likvidaci všech zbytkových důkazů.
„Podej mi ten recyklátor.“ řekl Diegovi, hrabající se chvíli v plášti, a dostal do ruky jakýsi šedý předmět o velikosti hrnku s hadicí na konci. Do ní strčil zbytky klínů, recyklátor zavrčel, a odpad rozložený na jednotlivé molekuly letěl vzduchem.
Pro případ, kdyby se přece jen nějakým zázrakem hned nedozvěděli jména pachatelů a způsob provedení.
Taky jsou to až moc šikovný věcičky, než aby padaly do vládních rukou, třebas i zničené.
Až tolik štěstí jim nebylo přáno. Zatímco Stetch vyťukával transport Karen, která už jistě čekala v kluzáku nad planetou, polil ho studený pot.
„Kontrolní stanice Chandrayan nařizuje lodi s označením K6489548, aby se připravila k zadokování a prověření…“

Byl v tom sám. Diego spěchal k nahození hyperpohonu.
Na tohle plán neměl. A vzdorovat se ve velkém stylu, jako ve space westernech a motivy SG týmů před dvě stě lety tady jaksi chyběly možnosti i sebevražedná odvaha.
Než se stihl rozhodnout k čemukoli, jiný hlas mu oznámil –
„Stanice Chandrayan – předchozí příkaz zrušen, pokračujte v letu. Vaše pozice je nahlášena, u lunární báze projdete standardní prověrkou.“
S otevřenou hubou nejdřív Stetch nechápal, co to jako mělo být. Probral ho až Diego.
„Co se kurva děje? Jsem slyšel…vypadneme teda, nebo je problém, nebo co do hajzlu?“
Předdefinovaný manévr zaměření Karen transportním paprskem, na který v tom šoku skoro zapomněl, provedl, a ta se zhmotnila hned za Diegem, až se lekl.
„Proč nás nechali na pokoji?“ výskne dost vyděšeně. Taky nevěří štěstí. Při stealth zlodějské akci jim vyšel každičký bod, bez zvratů, odhalení, nebo výbuchů
To je k nevíře.
„Vím já? Sypej zpátky do strojovny, nakopneme naši novou kocábku, ať už jsme pryč!“
Snad ten hyperpohon nahodí mezi Měsícem a Terrou. Ještě že nevrazili peníze na hyperpohonový rušičky v celý sluneční soustavě. Jenže to by je stálo tolik love jak jedna celá flotila.
Naposledy se o podobnou práci pokusili na Prometheanu před pěti roky, a posralo se jim vše od začátku do konce. Jen únikový plán ne.
Právě museli vyčerpat štěstí na podobné podniky tak na třicet roků dopředu…

A to úspěšné zmizení hyperprostorem, muselo vyčerpat posledních pár kapek štěstěny…



„Na co si tu hrajete?! Zasloužil byste před vojenskej soud!“ peskuje muž s hodností kapitána seržanta i totálně hrůzou zkoprnělého desátnika.
„Ale pane, ta loď…byly tam nejasnosti, a základna…“ vykoktává seržant vysvětlení, ovšem bez výsledku
„Vy se staráte o zasraný nejasnosti?! Vy máte především pomáhat v první obranné linii a ne si tipovat ilegální přesuny! Jste voják nebo federál?!“ huláká kapitán obranných sil, provádějící pravidelnou buzeraci operátorů.
Čas od času se ho pokaždé někdo zeptal, jestli to nepřehání. A čas od času se řekl, že stroje se pořád rozbíjejí, takže údržbáři jsou pořád nutní. Lidé zase polevují v práci i pozornosti. I oni tedy potřebují údržbu smyslů.
„Se vší úctou pane, cvičení není tak …“ brání se, v odpověď se rozmáchne ruka a uplatní dávné pravidlo subordinace. Chtěl říct, že cvičení je bezpředmětné v případě vzniklého rizika terorismu.
„A co kdyby ano?! Mám tu největší chuť vám připravit airlock pro osobní prohlídku vzduchoprázdna! “
Jednou za týden, nepravidelně, probíhala pohotovost pro případ úderu vedeném do Sluneční soustavy. Opatření zavedená před dvěma týdny. Bývalá 9. flotila admirála Karanova provedla přepad dvou základen poblíž, jen aby se okamžitě stáhla za Jádro, téměř až k Jaffy kontrolovanému Delmaku.
Kapitán zaklel, a protože mu končila služba, šel se zaslouženě občerstvit.

Vyladěné subprostorové rádio v kantýně nešlo považovat za zrovna spolehlivý zdroj informací. V každém případě, vyladit jej na jisté frekvence by pachatele stálo sedm dní a dvouletý zákaz povýšení.
Poslední reklamní perla „Zubní roztok od Lacalah - Zuby tvrdší než naquadah“ skončila.
Oficiální vysílání UNN zapískalo, ohlašuje konec reklamních spotů.
Projev premiéra Martyzenského spojený s debatou. S velkou výjimkou prezidenta byly čistky a demise na denním pořádku. Hned druhý premiér byl donucen k demisi, když naznačil nutnost předčasných voleb. Další nevydrželi, protože nezvládali udržovat parlamentní status quo.
Nemálo lidí děsilo, jak válku vede sám prezident, nařizující celkovou strategii. Demonstrace byly označovány za aktivity zrádců a válečných štváčů (!), podkopávající základy skvělé civilizace.
„Už v terminologii jsou občané dost zmatení. Mohl byste nám objasnit, jak si tedy vzbouřenci říkají oficiálně?“
„Ani se vám nedivím, slečno.“ uculí se novopečený premiér „Nezávislí si říkají zběhlí příslušníci flotily, Federací nazývají uzurpátoři kolonií své takzvané státní zřízení. Věřila byste tomu, že už nám nabídli dvakráte za sebou zastavení palby? Směšné…“
Reportérka se afektované zachichotala.
Kapitán přejde až k rádiu, a přeladí ho na hudbu. Nikdo nic nenamítá.
„Nezávislí, Federace…jedna velezrádná havěť vedle druhé…“ zavrčí kapitán, a objedná si pivo.
Při útoku banditů mu na Marsu zabili rodiče, a ze sirotčince ho vytáhla vláda. Vláda ho poslala na akademii, kde se učil prosazoval světlo pozemské civilizace se zbraní v ruce. Ani v nejmenším by si nepřipustil, že jeho svět má nějaké podstatné vady.

New Detroitské základny byly opět po půlroční pauze svědky příletu maxitrajleru. Leckteří obyvatelé planety tyto lodě ukazovaly dětem v holovizích místních stanic, aby se na ně ještě podívaly. Skutečně jich moc nezbylo, a zahlédnout jej v tak výjimečně skvělém stavu, v jakém byl právě Williamson, to už stálo za přepnutí ze sportovního nebo pornokanálu.
Opět, jako každý půlrok, z mezihvězdného kolosu slétne mračno menších plavidel, kluzáků a člunů, a jiné podobná mračno se naopak vydá naproti.
Frank Cartwright se před odletem nezapomněl rozloučit. Bylo to jen pár týdnů, co mu pomohly zapomenout na předchozí události, jež by vydaly na děsivý thriller.
„Hoďte štěstí kámo! Jedinej, komu tady chybět nebudeš, jsou ty zkurvený paraziti cos pomohl zrušit…“
„Já děkuji, byla to zajímavá zkušenost. Třeba se ještě uvidíme.“ opáčí vděčně Frank
„To se ví že jo!“ dodá bodře, a uštědří mu dloubanec do žeber. Klepnou si kamarádsky pěst o pěst. Ještě před měsícem ani netušil, jak mu tyhle plebejské zvyky chybí. Naposledy jsem se tak loučil na maturiťáku, uvědomil si po týdnu, kdy se několik lodníků nenechalo odradit a trvali na svém, že nový hlavní deratizátor se s nima musí napít, jinak by je smrtelně urazil.
Ta moje slepá anabáze na Zemi se mi už změnila na sociální alegorii, pomyslel si při pohledu na vesnice roztroušené v polopuštní krajině
Jak tam přemýšlel, jeho pilot v člunu, který byl jeho jediné živobytí, hlásil brzké přistání na pefiferii hlavního města prašné planety, akorát neví, kde to pán chce přesně posadit.
„Místo zvolte sám, vypadá to tu přece všude stejně. Na mapě co jsem viděl…třeba Hellborow nebo Threesixers…“
„Pokaď de vo mně, tak nejradějc to mám v Devil’s Junctionu. Slušný jídlo a každej vás veme do města.“
Místní mají v satanistických názvech zálibu nebo co, protože na holografickém terénu najde i názvy jako „Firefield“ nebo „Hill Of Doom“.
Při přistávání je zvířen prach a písek snad na dvacet metrů všemi směry. Bohaté žíly naquadahu, promísené s ložisky neutronia, byly jedinými plus pro osídlení jinak nehostinného povrchu.
Kromě mělkých slaných jezer a naquadahem kontaminované artéské studně tu voda, základ většiny forem života, nebyla vůbec k nalezení.
Určité zjednodušení spočívalo pouze ve vyšší hladině kyslíku. Podle nánosů sedimentů byl New Detroit před několika tisíci lety příjemnou tropickou planetou s oceány a pralesy. Z původní fauny a flory přežil zlomek.
Náhle oteplení bylo evidentně způsobeno vyšší aktivitou místní dvojhvězdy.
Tak si to Frank pamatoval z univerzity.



Letmým pohledem po místním osídlení si ihned vybaví, jak vypadal divoký západ v 19. století na Zemi. Až na moderní budovy a paprskové zbraně, co se občas zablýskly pod oděvem místních.

Domov - Kapitola 5. - Skutečnost

Frank se po celou dobu se vší opatrností rozhlížel po tom špinavém prostor, jehož útulnost snižoval i vzhled jeho stálých a dočasných obyvatel. Vzhledem k polopouštní povaze kolonie se nedalo divit nošení až nomádských šatů, zakrývajících i ten nejposlednější kousíček kůže natřikrát, přesto ho v nepříjemném horku zamrazily historky o světě přeplněném zloději a vrahy.
Ještě nevěděl, že právě v takové vesnici se až na drobné zlodějíčky nic podobného nevyskytuje. New Detroit City, kam se chystal, bylo skutečně velmi nebezpečné město. Nejhorší v galaxii.

Podle rad od posádky maxitrajleru dal své věci a hotové peníze ze zlata, stříbra a naquadahu do místní soukromé úschovny. Bezpečáci na lodi se dušovali, že tihle chlapi by za prachy schovali i přepravku plnou převorských brouků, pokud by pořád existovali, a někdo by to po nich chtěl.
Mdlý výraz absolutního nezájmu majitele o tom definitivně přesvědčil i Franka. Bez zájmu vzal mince naquadahu, nakopíroval mu do spánkového implantátu identifikaci, a upozornil ho, že za uplynutí 36 hodin propadá jeho majetek jemu, coby pokuta za riziko a prodlení.

Pak potřeboval sehnat někoho se vznášedlem, pokud možno relativně poctivého, co mu neuletí na první zastávce. Tušil, že konečný cíl sehnat tady transport na Zemi nebude snadný. Hvězdná brána bude na vládní rozkaz uzavřena, jako všude jinde, a místní hyperbrána nenavazuje spojení tímto směrem.
Peněz coby vrchní deratizér obrdžel dost, včetně prémii za úplné vyhlazení kovožroutů ve vzduchotechnice, dokonce tolik, co za čtvrt roku vydělá ve vládním ústavu biologie.
Stejně se ještě teď otřásá hnusem. Pokud nebude muset, takovou práci už nikdy nevezme. Ani za ty prémie.
Radu, kde sehnat žádáného člověka, ani nepotřeboval. Bylo mu jasné, že stačí zajít do nálevny, hospody, pajzlu, baru, čehokoliv podobného.
Ta nejbližší se nikterak nelišila od tisícovek jiných. Pár stolů, pár židlí, barový dron coby obsluha. A zářič holografického obrazu, nutný oblbovák pro lidské masy.
Sedl si na volnou židli, a divil se, co tak na ní civí, a zaposlouchal se také – válečné zprávy. Populární pozlátko moderního konfliktu.
Hlasatel sliboval brzké spojení se svými kolegy.

V baru nikdo ani nedutal. Holovize probleskla a kamera zabrala přibližující se siluetu jakéhosi objektu. Uboze a zoufale vyhlížející vesmírná stanice. Reportéři přistáli uvnitř ní, a před plánovaným setkáním obou stran žvatlají něco málo o samotném místě.

Pomocné skladištní stanoviště kolem Alphy-1, prvním kolonizovaném světě, obíhalo už po dvě staletí v relativně nezměněné podobě.
Po zničení veškerého života neznámým útočníkem, dost pravděpodobně Ascheny v době druhé orijské války, kdy si údajně pohrávali s myšlenkou ovládnutí galaxie, už trochu postrádalo smysl, přesto sloužilo dál.
K původnímu vybavení patřil i trojitý štít podle antického vzoru, a nechyběly ani dvě mocná plazmová děla, každá s účinností hlavní zbraně orijské lodě, tehdy snad nejsilnější energetické zbraně.
Naneštěstí stanice měla jen základní štít, a opravy se už osmdesát let týkaly téměř jen podpory života.
Jen padesát let staré, dodatečně přistavěné sekce, sloužící jako improvizované doky, se poznovu stávají důležitým bodem v lidských snahách o životě v míru, kteréžto snahy překvapivě často končily válkou.
Opravárenští droni svařují poslední trhlinky, a posádka nervózně vyhlíží okolní vesmír.
Už je to tady.

Hyperprostorem přiletí dvě mocné válečné lodě, každá z jiné strany, téměř ve stejný okamžik. První, patřící povstalecké koalici, musela být postavena na Samarkandu. Stříbročerná biokonstrukce nenechává nikoho na pochybách. Samarkandské loděnice jsou jediné, stále stavějící plavidla na základě silně modifikované wraithské technologie. Právě rychle manévrující obchodní a kurýrní biolodě přinesly obyvatelstvu planety obrovské bohatství a rozkvět, zvláště po nařízení pozemské vlády o omezení transférů cizích technologií na několik málo míst. Kdyby se tajemství „živých“ lodí vyhynulé wraithské rasy zmocnil kdokoli jiný, bylo by o problém víc.
Tento těžký křižník třídy Kalinin vypadal o poznání silněji, než protějšek, postavený zcela jistě na Zemi. Šlo o standardní nosič stíhacích bombardérů třídy Jamamoto, vybavený silnou blízkou obranou, schopný zavařit jakékoli hrozbě.
Protentokrát by v případě bitvy byly šance vyrovnané. Soustředěná palba biolodě by štít nepřítele udolala, a jeho stíhače by jen obtížně hledaly slabá místa na nepravidelném pancíří, stále svým způsobem „žijícího“, a schopného se „hojit“.

Reportér jedné ze subnetových stanic připomíná, že se v každém případě jedná o historický okamžik. Podobná setkání uprostřed války Země ani galaxie dlouho nepamatují. Připomíná to doby až před světovými válkami, kdy vojevůdci znepřátelených stran nejednou vedli jednání z očí do očí, třeba i s celou armádou přímo za zády.
Jiný žurnalista přitakával, že je to nesporný fakt. Některé civilizace, a to nejen na samotné kolébce lidské rasy, udržovaly i takový kodex bitvy, že stačil souboj mezi nejlepšími válečníky, a k velkému krveprolití ani nedošlo. Jaká škoda, že pro naši současnou civilizaci je takové řešení nemožné, dodal, a už ho strhli jeho kolegové.
Delegace obou znepřátelených stran přistály na opačných koncích hangáru, plnící se jen hlasy přítomných.
Pasažéři člunů vystoupili, a pomalým krokem se k sobě blížily. Bezpečnostní oddíly od jedné i druhé strany zajistily své poloviny celého perimetru a důraznými slovy donutili pracovníky médii, aby se nesnažili jít ani o krok dál.

Až teď si mohli svědci události lépe prohlédnout hlavní aktéry. Zjištění, o koho jde, donutilo i cynické novinářské mazáky, aby nechápavě hleděli skrze bionické brýle a nanitové senzorové čočky, a celé děni komentovali dost přerývavě.
U holovizí, promítacích aparátů a subnetových audiopřijímačů byly reakce více než rozpačité a ještě nechápavější. Zvláště, když reportéři zjistí, že žádné rušení už není přítomno, a mohou přiblížit jak obraz, tak i zvuk.
Nejdůležitejší vojenští činitelé se setkali osobně. Vrchní velitel Centrální Báze, hlavního velitelství flotily Spojených Národů Země, a proti němu vojenský vůdce vzbouřených kolonií.
Admirál Malcolm a admirál Daladier si pohlédli do očí. Zatímco z těch Malcolmových se dala vyčíst zdvořilost a nikdy neústupná čestnost, kterou se vyznačují jen někteří důstojníci, z Daladierových vůbec nic. Dlouhá služba u rozvědky flotily mu už dávno musela zatvrdit tvář a zatlačit emoce někam hluboko za ní.
Mají na sobě stejné tmavošedé uniformy, každá s jinými insigniemi.

„Je mi ctí se s vámi setkat, Georgesi. Byl jsem si jistý vaším odmítnutím.“ řekl Malcolm bezvýrazně, ale se snahou o vážné jednání.
„Jen pouhá šance na ukončení zbytečného konfliktu za to stála. Dovolte mi však otázku na začátek - účastí tisku si pojišťujete sympatie občanů, nebo se snažíte o odčinění vašeho zběhnutí a velezrady?“
Řekl to se stejným stoickým klidem, jako vždy. V obličeji se mu nehnul ani sval.
„Své důvody jsem vyjevil Bázi jednou, admirále. Opakovat se nebudu.“ odpověděl vyzvaný, kterému se zle zablesklo v očích. Čekal podobné a i horší poznámky.
„Nakonec to bude i lepší. Ty květnaté zmijí řeči, vydávající se za ctihodné důvody ke vzpouře, by mě mohly přivést ke zvracení.“ nepřestane dorážet na Malcolma, a doufá, že když zpochybní všechno, v co věří, nechá průchod svým názorům, a jednání ukončí. Pak by mohli říct – měli jsme nejlepší snahu, ale nevyrovnaným rebelům vytekly nervy a mstí se, ani neví za co. Za co taky? Za nepodložené názory a chybně vyložená vládní rozhodnotí.

Bohužel pro něj to všechno Malcolm věděl, a byl příliš starý a zkušený, aby něco takového dovolil.
„Pokusíme se o urovnání sporů, nebo se mě zase pokusíte urazit, Georgesi?“
Říkal mu křestním už od té doby, kdy byl kadetem, a starý admirál byl komodorem. Nesnášel to a nikdy mu to nedal nijak najevo.
„Prosím, ten kdo vše začal, by to také měl skončit.“ dodá s notnou dávkou posměchu v hlase
„Kvůli ničemu jinému tu nejsme, jak jste sám řekl.“ odpověděl s náznakem vzdoru „Věc se má tak – naše obrana dosud neselhala, a každý úder vedený Centrální Bází a z kanceláře prezidenta byl vrácen. Nedaří se vám nás porazit vojensky ani ekonomicky. Proto navrhuji okamžité zastavení útoků, řekněme za 24 hodin standardního času od dnešní půlnoci.“

„A dál?“ zeptal se Daladier s potměšilým úšklebkem plným pohrdání. Tak on si diktuje podmínky…
„Setkání politických představitelů u jednacího stolu, mírová smlouva – co jiného?“
Teď už se nepokrytě smál.
„Žertujete. Bezpodmínečná kapitulace a beztrestnost pro všechny, vyjma politické činitele a důstojníky. Tedy, “ přestal, jakoby se rozmýšlel a pokračoval „to se bude týkat jen zběhů flotily UNE, včetně vás. Poddůstojníky čeká jen degradace. Nejsme tak brutální, jak o nás tvrdíte, Malcolme. Bylo skutečně kouzelné, jak jste ze sebe udělal hrdinu, to ano. Ale hra skončila, uvědomte si to.“
„Máte pravdu. Někdo si tady hraje s lidskými životy kvůli ziskům, jenže já to nejsem, Georgesi.“ řekl, ani ne lítostivě nebo zklamaně, ale smířeně.
„Čekal jste, že vám kývnu na ultimátum? To jste se fatálně zmýlil, bývalý admirále. Pokud to bylo všechno…“
„Prezident si vás vybral dobře. Cynický zabiják, zpropadený armádní robot. Tím jsi, Georgesi. Doufal jsem, že je to jen dojem, a máš své myšlení.“
„Třeba máte pravdu. Třeba opravdu neuvažuju nad správností rozkazů. Avšak na rozdíl od vás jsem násilně nerozťal naši civilizaci vedví.“
„Jen se násilně pokusíte obnovit skrytou totalitu. No, když na to máte žaludek…“
Dotkne se čepice na znamení ledabylého zasalutování, a obrátí se k němu zády.

„Mooooc zajímavý.“ pronesl černovlasý obyvatel baru v podroušeném stavu, hned jak skončil speciální program, a vrátily se záběry do uprchlického tábora „Jako z ňákýho válečnýho seriálu nebo z knížky. Hezký, to teda jo. Nalej mi ještě jednu.“
Frank si sklesle poručil taky jednu, a požádal o kód do místní informační databáze. To, co na velkých koloniích bylo zadarmo, se na těch malých platilo. Přitom měl New Detroit potenciál stát se tím nejlidnatějším světem hned po Zemi. Stačily malé úpravy povrchu a atmosféry.
Planeta byla jen dál důkladněji poddolovaná. Naštěstí na ní díky suchému podnebí nehrozila ekologická katastrofa podobných rozměrů, jako na Langaře, kdy byly toxiny s částečkami naquadrie rozprášeny po celém kontinentu, a musely být pozemskými společnostmi vynaloženy miliardové prostředky k postavení pohlcovačů škodlivin asgardské konstrukce.
Pozemšťan se rozhlédl po podniku. Keranitové chladící pláště, ochlazující paradoxně venkovním teplem a světlem patřily k místní módě stejně samozřejmě, jako ochranné masky s dálkovými skenery, napájené podobným způsobem.
Zašklebil se při pomyšlení, že lidstvo plýtvalo energií stovky let, a nakonec, když je jí přebytek, tak zase hojně využívají recyklačních zařízení a obnovitelných zdrojů. Další paradox.
Zatímco srkal směsici různých alkoholů a čehosi sladkého, vzpomněl si na jezera drobných organismů na bázi stříbra na jednom opuštěném světě blízko Jádra. Nikdy tam nebyl, ale údajně, když se ty potvůrky dostanou k radioaktivní hornině nebo uhlovodíku, vždy její energii použijí k navýšení svého počtu. Pokud na žádnou žílu energie nenarazí, vystoupí nad hladinu, a spokojí se s tou sluneční.
Vypočítavost, jaká by se dala čekat u humanoidů.

Kdosi mu položil ruku na rameno, a pak si přisedne vedle něj. Obyčejně vypadající chlapík s nazrzlým strništěm na bradě. Z rukávu čouhalo neuměle vytvořené tetování.
„Brýtro, šéfíku. Prej sháníte šoféra co tu zná každý zákoutí.“
„Ano, sháním…to šlo rychle, jsem tu teprve chvíli.“ řekne, ale údajný řidič jen mávne rukou
„Řeči a data se tu hejbou rychlejc, než Goa’uld po zádech. Je vidět, že úplně novej nejste. Nezkušený lidi hned vemou prvního pochybnýho parchanta se vznášedlem na větrnej pohon, a pak končej někdy eště víc blbě.“
„Snad nejste telepat, človeče.“ pronese Frank a pokusí se o zasmání, smích šoféra nabízejícího služby ho přehluší.
„Che, dobrej vtip, pane, to bych už se válel na tropický kolonii s chlastem a nejmíň dvěma nadrženejma děvkama, co bych obhospodařoval každej den. Tak, abychom nežvatlali, kolik dáte?“
„Určitě bych vás potřeboval na celý den, pane…“
„Collins. Ted Collins. Beru jen keš.“ odpoví mu hrdě, a přihne si z láhve piva
„Tak pane…Collinsi. Neurazí vás řekněme…desetijednotková zlatá mince na hodinu?“ dopoví, a v tu chvíli sebou nově představený sebou tak trhne, až málem spolkne celou láhev. Pochopitelně, že to Frank řekl tak potichu, aby to slyšel jen on. Na bezpečný přenos dat mezi komunikátory a pady je to absolutně nedůvěryhodné místo.
„To se ví, že neurazí! Měli bychom pohnout, než bude večer. Tady jsou západy sluncí rychlý.“

Nestačil říct ani ň, jakmile ho doslova vytáhl z baru. Na jeho protesty ohledně jeho věcí v úschovně reagoval prohlášením, že si nechce koledovat o zabití kvůli cizímu majetku.
Do pěti minut seděli v letitém, leč zjevně udržovaném vznášedle, co má určitě poctivý, nezfalšovaný technický průkaz. Jeho majitele se na to neptal, stejně – koho by zajímalo povolení k provozu, když si lidé zde dělají ze zákona akorát velkou čurinu…
A než stačil říct něco jiného, chatrný člun se vznesl do oblak. Pokud by tam kromě prachu nějaké byly.
„Může to s námi házet, jinak si dejte voraz. Kde v centru vás mám vyložit?“
„Obchodní centrum SolarCorp. Počítám, že tam budete msuet počkat tak čtyři hodiny určitě. Možná šest.“
„To já bych potřeboval vědět přesně. Nejsem žádnej cvok, abych čekal v káře hodiny, a odejít nemůžu ani na sekundu. To bych se s ní moh rozloučit.“
„Tomu rozumím, přesto…proč to otáčíte, vždyť město je před námi….“
Majestátní budovy s více než stoletou historií. Štít proti působení vnějších vlivů a zavlažovací systémy udělaly z New Detroit City o poznání lepší místo pro život, než pro zbytek planety.



„Klídek. Tadyhle někeří zmetci přepadají flyery za bílýho dne na okraji perimetru. Dva kolem nás, ochromující pole, virus vražený do počítače a budem letět čtyry hoďky okolo, neschopní něco nahlásit. Udělám pár obletů navíc.“
„Jsou to jen lupiči, anebo i…“
„Záleží na tom, vo koho de. Od mladých co jen nechtěj otročit v klubech a casinech vám žádný velký násilí nehrozí. Jinak tu voperujou aspoň dva gangy, co v tom jedou ve velkým, maj kontakty výš. Pak stačí, když se jim znelíbí váš ksicht, a máte v ní díru.“
„To mi vykládáte jen tak?“
„V pohodě, to co vám povídám by vám řekl kterejkoli odrbanej klučina za dva stříbrňáky. Vážně. A do prdele…přece jen jsme pro někoho zajímavý.“ řekl řidič naráz, a Frank se natáhl dopředu, aby líp viděl na přístroje. Žádný hologram, ale staré poctivé plazmo-krystalické obrazovky.
Na tu, co šofér ukázal prstem, byla znázorněna hustá nepřehledná pavučina, vzdušné silnice, plné světelných bodů, barevně odlišené podle ID systému. Není jich tolik jako na obloze nad Berlínem nebo New Yorkem, přesto se těžko dá najít nějaký řád nebo přehled pro lidské oči.
„Tady se každej snaží bejt co nejdál vod ostatních,“ vysvětlil Collins „Pokaď se za váma někdo drží dýl než minutu, a není to vládní ani policejní plavidýlko, nemůžete se mejlit.“

Pozemšťan zůstal předkloněný, aby dobře viděl na přístrojovou desku. Nemýlil se. Jeho námezdní pracovník nelhal. Dva světelné body je očividně sledovaly, přes Collinsovy pokusy o únik. Tu zamířil se strojem níže až k jedné z výškových budov, tu zas obrátil inerciální tlumiče o 360 stupňů, a letěl jim vstříc.
Zelenomodré body s označením policie se doslova lenivě ploužily oblohou s ještě větší mírou ignorace, než s jakou se setkal v úschovně.
Ignorovali přestupky, i zjevné šarvátky v čím dál větším šeru nadcházející noci. S příchodem větší tmy se tu zjevně množily i potíže a ne právě legální snahy.
Na okamžik to Franka natolik pohoršilo, až chtěl podat stížnost na laxnost strážců pořádku. Pragmaticky takové myšlenky zaplašil, jen co viděl, jak se jim podařilo setřást ty, co si je vyhlédli.
„Teďka budem v bezpečí.“ pronesl Ted Collins při průletu do samého centra města. „Bossové u svejch podniků dávají bacha na svý zákazníky. Nechcete nejdřív zastavit u červených lucerniček?“ zeptal se potměšile a spiklenecky mrkl na svého dnešního klienta.
„Ne, děkuji…teď na to nemám myšlenky ani náladu.“
„Stejnak je záhada, jak tak slušně živenej Terránec ví, jak to tu chodí.“
„Přece jsem vám…“
„Akorát upřímně vobdivuju lidi, co se uměj informovat o místě, kam letí. Víte, kolik blbečků jsem vez, a kdybych na ně nenalíhal, tak by skončili kdesi dole, ve stoce a podřezaní?“
„To jich tu letí tolik?“ podivoval se Frank. Divné, to by nikdy neřekl. Řidič se upřímně zachechtal. Aby taky né. Vypadá na chytrýho chlapa, a přece má teď pomotanou makovici…
Po chvilce mu to přece jen došlo. No jasně. Svět plný kriminality, a nadšení blbci se tam hrnou za dobrodružstvím. Okradení nebo podvedení se vrátí domů, a nemají v úmyslu se nijak chlubit, nebo naopak dělají ramena, jak to tam bylo extra a nikdo si tam na ně nepřišel.
„Lidská blbost a zvědavost je nekonečná, to vám tady poví taky každej.“ pronese Collins a ještě chvíli se pochechtává směšností celé věci.
Jo, jaky děti. Je tam nebezpečno, nejezděte tam, samý dealeři a pasáci, hazard a zlodějiny. Vláda na Zemi to tam nerozmetá, protože stížností není tolik, a výnosy vysoké…
„Je to tu. Posadil bych to na hlídanej plac jen o sto metrů dál, neva?“
„Bez problému. Budu zpátky za pár hodin.“ řekl Frank, otevíraje dveře vznášedla

Bez náznaku obav nebo strachu vlezl do těsné tubusu magnetického výtahu pro jednoho, aby ho přenesl do předposledního patra obchodního centra.
New Detroit se měl přejmenovat na jeden Velký Paradox – ani zde nechyběl další. Tam, kde by obyčejný člověk z kolonií, ze Země nebo dalších světů čekal kapsáře, podvody a loupeže, se nedělo nic.
Poznal to sám cestou z místa, odkud ho výtah vyplivl k nonstop podnikům. Nájemník maxitrajlerového skladu číslo 27, Kirill Sorokin, mu tento tip osobně předal, výměnou za zamlčení toho, co měl na svých metrech čtverečních uskladněné. V Devil’s Junctionu by mu to možná uložili, ale v maxitrajleru přepravovat nebezpečné organismy se rovná eskortem na Zemi a dvaceti letům nucených prací. Je jedno, jestli by ho odsoudili na odtržených koloniích, nebo přímo tam.
Jestlipak z něho zůstane kousek slušného člověka, až se zas nadechne pozemského vzduchu. Byl telepetickou, hypnotickou loutkou, ani o tom nevěděl, a teď už je i spolupachatel pašeráka.
Zlodějem ani vrahem rozhodně nebude. Pokud nebude muset.

Došel až ke vstupní přepážce do…asi restaurantu…? Podle nápisu možná, kdoví co je uvnitř. Proč se jen musí každá stinná záležitost probírat v hospodě, povzdechl si až pobaveně.
Škoda, že nemá víc financí, mohl by jít na operní představení, do galerie nebo na nějakou podobnou akci, a udělat ze sebe velkého bosse, aby mohl jednat přímo se skutečnými představiteli výkonné moci New Detroitu…
Už chtěl vejít do skeneru na kontrolu zbraní.
A vlastně proč ne, zarazil se.
Drzé čelo je vždy lepší než poplužní dvůr. Netrmácel jsem se na špinavé létající rakvi, abych se na dosah od cíle obtěžoval s drobnými kriminálníky…to už rovnou zkusit ty velké.

Plán poptat se někoho z vyšších kruhů nebyl tak šílený, jak by se zdál. O Collinsově loajalitě, ať už to bylo jeho pravé jméno nebo ne, měl své pochybnosti, a tak mu nevysvětloval detaily.
Bylo však na něm vidět, že pochopil, co zkusí, jakmile se za pár minut vrátil k přistávacímu portu, aby se vrátili do úschovny pro pár věci.
Cestou se na rovinu zeptal, kde by mohl najít lidi, co mají hlavní slovo v řízení „rozvoje“ planety.
Ten se jen uchechtl, a doporučil mu casino Infinitas. Řekl, že počká před lokálem, a jestli se do dvou hodin nevrátí, může odletět. Po delší době by odtamtud věcí neznalý člověk neodešel po svých.
Navíc se musel dál smát přehnané opatrnosti pozemšťana vůči jeho osobě.
Průvodce a šofér v jednom, lidé jako on, museli být poctiví, jinak to ani nešlo. Ani neznal místní přezdívku těchto lidí – pustiňáři.
Jediné řemeslo, ve kterém se nedělaly levoty a člověk se nemusel spojovat s „legitimními obchodními partnery“.
Naproti tomu, Collins také neměl tušení, co všechno svede jeho najímatel, pokud chce.

Casino se nacházelo těsně u centra města, obklopené parčíky a zahradami. Pomocné výrobníky atmosféry prosycovaly okolí příjemně chladivým vzduchem, podobný tomu na Zemi, když je těsně po dešti.
Filtrovační antický systém naopak nasával cokoli, co by mohlo ctihodné klienty podniku jen trochu obtěžovat.
Téměř nerozeznatelný nápis na měděné desce u schodiště připomínal bývalou slávu a funkci této budovy – kulturního centra pro zábavu kolonistů a ke vzdělávání jejich dětí.
Tato utopie musela trvat velice krátce, neboť i vybavení casina už neslo patinu stáří, jak poznal při prvních krocích uvnitř komplexu. Hlídačům v nablýskaných oblecích, vybavených osobními štíty, hodil po dvou zlatých mincích, aniž by si je prohlížel.
Zatímco vnějšek vypadal i po nějakých stech letech moderně, exteriér působil značně starosvětský. Stěny byly mramorové, nebo z něj podobného ekvivalentu, a po obou stranách je zdobily funkční repliky hracích automatů 20. a 21. století, jako ukázka hloupostí tehdějších hráčů, ze kterých si majitelé heren dělali blázny skrze nepravděpodobnost výhry.

Po pár krocích se dostal až k přepážce do hlavní budovy, kde už jej čekaly skenery na zbraně a implantáty. Blázni, co je zkusili všelijak obelstít, nebo byli tak hloupí, že je ani nenapadlo nechat se dobrovolně prověřit, čekala v nejlepším případě bolest a vyhození, což nebylo specialitou Infinitas.
Zelené homogenní paprsky shora, a z boků tryskající jasně červené světlo nezjistily nic, vyjma toho, co nosí na sobě každý, plus pochopitelně slušný obnos peněz. Jinak než kešem se tu nesázelo, obzvlášť v době občanské války, kdy se platební schopnost bank a kreditních úvěrů mění každým okamžikem, bitvou nebo rozhodnutím toho či onoho státu.

Elegantní oblek z kůže již vymřelého tvora z planety P4X-247 umožňuje Frankovi snadno zapadnout mezi místní společenkou smetánku. Zdědil jej po pradědečkovi, a stále vypadal jako nový. Jako kluk si pamatoval na jeho vychloubání, jak tu potvoru ulovil osobně.
Zatímco prochází společenskou halou, vedoucí do dalších, plných všeho, co notorický gambler potřebuje, bedlivě sleduje ostatní.
Pestrobarevné obleky z neznámých tvorů probudí jeho profesionální zájem. Viděl ženu s podivně skleněným pohledem (zřejmě od drog, jak jinak), že má šaty z látky, připomínající jemnou krokodýlí kůži. Srdce mu zběsile zabušilo vztekem, když si uvědomil, z čeho jsou.
Byla to kůže z Unase, zřejmě jednou z obětí aschenského tažení. Jistí podnikavci platili Aschenské Konfederace za mrtvé tvory naquadrií. Velká causa, do níž byli zapleteni i vysocí státní činitelé.
Zbylí příslušníci nešťastné rasy byli přemístěni na svět bez brány, do galaxie Ida. Ta byla opuštěná jednoduše proto, že po válce s Replikátory tam nebylo téměř nic, co by stálo za těžbu nebo kolonizaci.
„Pár žetonů bych prosil.“ řekne ledabyle směnárníkovi, a hodí před pult několik naquadahových plaket potažených palladiem o průměru deseti centimetrů. Hotový poklad, roční plat dělníka v pozemských loděnicích.
Tady měl cenu pouhých šesti žlutých žetonů.

Nasadil poctivý a bezelstný pohled spořádáného mafiána, ve kterém se zračilo vše, co si pamatoval z filmů pro pamětníky, kdy ani neexistovalo nic, co by se vyrovnalo holovizi.
Na zjištění, že se v podniku fixluje, mu zase stačil pouhý zrak, ale šlo o takové férové fixlovaní – všichni věděli, jak to je, s tím počítali, takže funkčně se Infinitas vyrovnávalo Las Vegas i Monte Carlu.
První kus kovu prohrál při hře v kostkách, druhý a třetí znásobil u pokeru, jakmile si všiml okatého křenění majitelem nasazené volavky, nutící důvěřivé hlupáky sázet na nemožné výsledky.
Zřejmě tam takoví převažovali, neboť onen pracovník ztratil opatrnost. Takhle Frank několikrát položil karty, dokud mu nevyšla barva nebo čtveřice, se kterými s přehledem vyhrál.
Několik hodin obětoval dalším množením financí, zatímco zfetovaná a opilá většina, složená z pasáků, dealerů drog a podobné špiny, odcházela s prazdnými kapsami.
Spodina, co jednou týdně chodí do nejlepšího podniku, namlouvaje si vlastní důležitost ve světě černé ekonomiky.
Frank Cartwright mezitím vyhrával, aniž by z toho měl ten slastný pocit, provázející každou sázející trosku.
Lidé, co sázejí neradi, a jsou schopní u hazardu rozumně myslet, mohou vyhrát překvapivě často, oproti všem těm bláznům s koulejícíma očima, schopných prodat vlastní rodiče pro absolutně nepravděpodobný výsledek. Poučka z 20. století.
A v 23. století stále platila.
„Odkrývám poslední kartu.“ prohlásil ochraptělý krupiér. Další z povolání, kde nejsou lidé ochotní věřit stroji. Přitom je to nesmysl, když si člověk uvědomí, že přeprogramovat se v dnešní době může i on sám.
Zvedl kartu z tvrdého plastu. Předtím se léta používaly ultratenké neutroniové destičky, velmi drahé a módní, dokud se nepřišlo na švindlování pomocí různých typů radiace k označování karet.
Nevídaná věc. Královský Flush.
Vůbec by to nečekal. Jen dostal krále a eso, tak to zkusil. Dokonce vsadil jen minimum – pár kousků zlata.
Odešel si vyměnit žetony za peníze, a požádal o okamžitou schůzku s panem Garym Larsonem, majitelem casina, v neodkladné obchodní záležitostí. Nebyl ve filmu, aby čekal dvojici poskoků kvůli příkazu od šéfa. Kdyby mu měli dovést každého dobrého hráče, byť je jich tam málo, nedělal by nic jiného, a při té představě se Frank musel jen ušklíbnout.



Přesto ho překvapila nečekaná ochota. Dokonce mu nabídl sklenku koňaku, vybídl ho, aby si udělal pohodlí a trpělivě vyslechl oč jde. Při ceně a podmínkách ochota vymizela. Chvíli si údajného obchodníka prohlížel, a došel k podobným závěrům jako jeho krajan - Ted Collins. Vzdělaný, v jádru měkký jedinec, nadaný hereckými schopnostmi. Dobře na něj zapůsobil tvrdým pohledem, zdánlivou nenuceností, nic nepřeháněl. Ale z toho člověka žádný velký kšeft nekouká…bohužel pro tohohle…chudáka.
„Neznám vás, neslyšel jsem o vás, a nevidím velký výnos pro mou osobu.“
„V souladu s dobrými mravy vám dobře radím, abyste nezkusil to, co teď uděláte.“ pronesl Frank kousavě
„Už rodiče mi říkali, koho neznám, tomu nemám co říct. I v dospělosti je to rada k nezaplacení. Pamatujte si to.“
Majitel casina bez zájmu kývne na strážce, jehož implantáty mu trčí snad z každého milimetru čtverečního kůže, ten návštěvníka popadne, s očekáváním odporu a pokusu se vysmeknout.
To by mu udělalo radost. Rád láme lidi napůl. Legrační křupnutí kostí…podstoupil bolestivé augmentace svých schopností, aby mohl efektivněji zabíjet.
Larson si tohle nemyslící psychopatické monstrum rád hýčkal, bylo mu užitečné pokaždé. Mimo setkání s tvrdohlavým a odolným jedincem, a k tomu s lepšími bojovými údaji než on.
Schopnosti, kterých nabyl po psionickém průplachu na Prometheanu mu zůstaly. Před přistáním se musel srovnat i s tím, že má všude v těle samoreplikující se nanity, se schopností maskování.
Jen skrze důkladné vyšetření doktora, jehož skeny měly ještě méně jistější licenci k provozu, než on sám, se o tom dozvěděl včas. Vysvětlovalo to, jakto, že neměl problém s likvidací Prometheanců.
Při tom pomyšlení si oddechl. Zřejmě nepřišli na ty nanoroboty, jinak by tam ležel doteď.

Věci, přítomné v jeho těle, a znalosti boje uzamčené v podvědomí se spojily v mikrosekundě. V milisekundě měl osobní strážce nadvakrát zlámanou ruku, a po dvou vteřinách zůstal ležet rozbitý na podlaze.
Kdo jinému jámu kopá…
Plazmovou pistoli už neměl v pouzdru. Ta byla v rukou napadeného, a dva pulsy letěly doprostřed tváří zbylých bossových goril, nevypadajících o nic méně nebezpečně, než skolená zrůda, dokonávajících u Frankových bot.
Zbraň podal Larsonovi. Ten jen překvapeně civěl na mrtvá těla se smrtelně bílým obličejem. Ten člověk – pokud je to člověk – by ho zabil bez potíží, uvědomil si, zatímco pistoli odložil na stůl, dál od sebe. V duchu si nadával, proč nenosí osobní štít pořád, nejen kvůli cestám mimo svůj podnik.
Jeho potenciální anděl smrti si sedne zpět na pohodlné křeslo. Má co dělat, aby skryl třesavku. Studený pot mu tekl mu promáčel hedvábnou košili. Udělal to vědomě teprve podruhé, a nebyl to dobrý pocit. Jakoby se ho zmocnilo něco, co nedokáže ovládat, dokud není to, co ho ohrožuje, mrtvé nebo umírající.
Je mu to odporné. Kdyby ho před pár hodinami, při západu slunce, přepadli jím najmuté vznášedlo, raději by se nechal okrást, než probudit něco v něm, co nebyl on, a co ho znechucovalo.

Prvotními zastávkami na Zemi budou Nanotechnologický institut v Moskvě a katedra psioniky na Harvardu…má tam pár známých, co by mu určitě pomohli.
Ne, nejdřív by měl zalarmovat úřady. Určitě o tom musí vědět, a postarají se o nalezení viníků. Kdoví, co je to zač za organizaci nebo společnost, schopnou měnit lidi na loutky. A za jakým účelem?
Teď má co dělat, aby sehrál svou roli. Ten samozvaný don si jistě udělal svůj názor. Špičkový nájemný vrah, využívající další neznámou technologii nebo artefakt, co právě skolil tři kyborgské bodyguardy.
„Jsem přesvědčen, že ta věc před chvílí byl politováníhodný omyl, z úcty k vám jsem ochoten na něj zapomenout. O čem jsme to mluvili předtím?“
„Přejete si pronajmout, nebo zakoupit menší plavidlo s výkonným hyperpohonem.“ odpapouškoval boss bez jakéhokoli náznaku odporu nebo nechutě v hlase.
„Přesně tak. Jen to jedno, zaplatím jak se sluší a patří, a rozejdeme se jako přátelé. Souhlasíte?“ zeptal se ho Frank, jakoby si chtěl tu věc ujasnit.
„Samozřejmě. Jde o pouhý obchod, nebudeme do něj zatahovat něco jiného…“ přitakával tázaný.
Byl ochota sama.

„Pochopil jste mě správně, pane Larsone. Mohli bychom přejít k výběru?“ zeptal se stále zdvořilý Pozemšťan, doufaje v další poklidný průběh událostí. Jen s velkou lítostí by se musel zase bránit. Nic na tom neměnil fakt, že jde o vyvrhely, jeden větší, než druhý. Pořád to byli lidé.
„Na kosmodromu kotví celkem pět lodí, každá by vám byla k službám.“ řekl Larson, a promítl před ním složitý hologram nad konferenční stůl. Trojrozměrná mapa s vysvětlivkami, a pět zvýrazněných bodů.
Jako biolog rozuměl Frank jen základním technickým pojmům, což naštěstí dostačovalo. Podle stavu a dat výroby hádal, o jak kvalitní dopravní prostředky jde, a to o hodně kvalitní.
Zato „obchodník“ si oddechl. Tak přece mu jde jen o loď. V tom případě už se nemusí bát, jeho smrtí by na získání
„Mám zájem o tu poslední. Manakain-4. Místo výroby je Hebriden. Nemýlím-li se?“ hebridenské lodě byly stavěny posledních šedesát let podle velmi specifického modelu, každá měla dokonale stříbřitý povrch s neznatelnými rýhami. Musely disponovat jak elegancí, tak vynikajícími letovými schopnostmi, čemuž odpovídala i cena pro cizí zákazníky.
V manévrovacích schopnostech se jim mohly rovnat jen málokteré pozemské a koloniální typy, navíc jde o inteligentní plavidla, které umí ovládat v případě nouze i naprostý laik.
Měl vybráno.
Právoplatnému majiteli ho přirozeně odešle co nejdříve. Alespoň mu pak dojde, že Franklin Cartwright nepatří k odpadu společnosti, jakým je on…



Dostat se na kosmoport bylo překvapivě rychlé, protože Frank žádné narušení toku děje nepřipustil. Také to mělo zcela určitě něco společného s jeho neústupností, aby jej doprovodil sám vládce casina.
Ani se nenadál, a jeho esteticky příjemná hebridenská jachta brázdila nekonečné vzduchoprázdno místní soustavy.
New Detroit se znovu odhaloval z pod stínu plynného obra, obklopen hustým shlukem hvězd, napovídající blízkost Jádra. Mezi tímto světem a Zemí bylo jen málo obydlených světů, a hlavní hyperprostorová trasa skrze ně byla jen jediná, a ta se stávala častým dějištěm bitev občanské války.
Z těchto důvodů se rozhodl pro nejjistější řešení – spěchat bez zastávky, a ignorovat subnetové výzvy, i kdyby se dělo cokoliv. Je příliš blízko domovu, než aby riskoval.
Umělá inteligence mu úslužně nabídla mozkové rozhraní v podobě pohodlné helmy, a tu její pán přijal.
Propojil se s lodí, a mohl sledovat vesmír tak, jak nikdo z výhledových palub a oken nikdy nemůže.
Cítil, jak se sluneční vítr otírá o stříbrný plášť jachty, i šimrání drobných meteoroidů, rozprskávajících se po průzorech z titanových krystalů.

Přes cokoli, co se mu od odletu z Německa stalo, si vychutnával tyto nové pocity s radostí dítěte z nové hračky. Kvalifikovaní piloti by si ťukali na čelo při jeho manévrech, co on sám vnímal jako směšné kotouly a stojky. Trvalo dobrou půl hodinu, než se vzpamatoval, a zadal koordináty letu.
Jednoduchá, přímá linka k bodu, označeném v deseti jazycích – Země.

Senzory ohlásily masívní nárůst energie naznačující brzký přílet velké lodi. Frank nastavil odpočítávání skoku do hyperpohonu na pět po příletu toho velkého neznámého plavidla. Do té doby hebridenská jachta doporučila klidový režim, tedy zminimalizovat šance na odhalení. Její nekvalifikovaný pilot souhlasil.
Pět sekund.
Dvě sekundy.
Hyperprostor, připomínající nekonečnou polární září, odhalil obrovitý trup silně pancéřovaného bitevníku s několikanásobnými mocnými štíty, ježící se mnoha zbraňovými platformami.
Frankovo plavidlo bylo vedle něj neskutečně titěrné. Několik okamžiků mu stačilo, aby věděl, s kým má tu čest, ani nemusel přemýšlet nad typem lodě. Byla to vzbouřenecká loď.
Odpočítávání nezastavil, a malá stříbrná loď vklouzla do hyperprostoru. Vojenské plavidlo jí stačilo prohnat senzory. Důstojník konající službu ohlásil tuto událost nadřízenému, a dál jí nerozebíral.

Prchající biolog neměl ani ponětí, že na palubě oné válečné lodi byla internována jiná, přesto veliká loď, jíž velel někdo, s kým se už krátce setkal.
Stetchův Starbuster, kterému nestačili ani dát pořádné jméno, doslova pohltil hangár prometheanské bitevní lodě, a to před posledním skokem do jiného prostoru, byla to Karelia, válečná loď ve službách svobodných kolonií. Každý transport, co osaměle opustil přísně střežené okolí Sluneční soustavy, a letěl mimo hlavní trasy bez ochrany konvojů, musel být zatraceně podezřelý.
Takový i opravdu připadal komodoru Creutzfeldtovi. Karelie už dva týdny sbírala informace hluboko ve vládou kontrolovaných oblastech galaxie, kde brousily bitevní skupiny, hledající povstalce.
Komodorovy smysly a bystrý úsudek ve spojení s pouhou silou své lodě, už pomohly zlikvidovat trojici křižníků loajálních UNE, nemluvě o přepadech stanovišť a základen.
Nad šálkem čaje a taktickým holopadem polemizoval nad návratem, z důvodů oprav a doplnění zásob. Kromě toho začal mít obavy z dalšího vývoje války. Zatímco si tu hrají na korzáry a partyzány, může jich být potřeba při obraně samotných hlavních planet.
New California za svou podporu povstání zaplatila vysokou cenu, což měl na paměti on i zbytek důstojníků bojujících na stejné straně, o které věřili, že je ta správná, nebo alespoň ta správnější.

Výslechy zajatců nechával na, k tomu kvalifikovaných, zpravodajských důstojnících, a kruhy se přemisťoval do vězeňské sekce jen výjimečně.
Tentokrát k té výjimce došlo, aby se částečně omluvil zatčeným. Na velitelské konzoli si stačil přečíst, že veškeré výslechové metody vyšly negativně – archaický detektor lži, zatarců i psionický průnik.
Zajatá trojice se tvářila suverénně, přesně jako se tváří pašerák, jistý si svým propuštěním. Identifikoval je snadno. Dobrácké, poctivé obličeje, které nikdy neuvidíte u lidí s čistým svědomím.
A po letmém napojení na nepřátelský vládní subnet vytušil, jak to celé je.
Podal si ruku s jejich kapitánem. Nějaký Lewis Stetchkov.
Pěkní filutové. Téměř jim to vyšlo.
„Kdy myslíte, že bychom mohli odletět?“ zeptal se komodora s nadějí v hlase
Creutzfeldt potlačil úšklebek. Tak pryč by se vám chtělo…
Přátelsky mu poklepe na rameno, a odvede ho stranou.
„Víte, tohle je nebezpečná oblast kosmu. A mé rozkazy povyšují ochranu bezbranných civilistů až na první místo. Vyčítal bych si, pokud bych si nebyl jistý vaší bezpečností. Naše hypermotory vás dostanou k Prometheanu mnohem rychleji a bezpečněji, ujišťuji vás.“ řekne až úlisně, aby to tomu Terrou hledanému chytrákovi pohlo v mozkových závitech.
Ten ještě před hodinou věřil, že by mohli vyváznout. Nic nenajdou, všechno je košer, spěchají do války. Celý výslech to tak vypadalo. Nepředpokládal možný zájem velícího důstojníka, pohrdajícím lidmi, co si odmítají vybrat stranu a nechat se zabít pro něco, v co nevěří.
Jasně, že doufají ve vítězství kolonií, ale ani Stetch, ani Diego nebo Karen netouží po boji.

„Četl jsem pár kusých záznamů o vás, pane Stetchkove,“ pokračoval komodor sladce, neboť podle řeči těla oslovený pochopil, kam se bude dialog ubírat „neměl byste zájem vstoupit do služeb společné věci? Mnoho poctivých živnostníků jako vy nám pomáhá přivést do našeho malého kousku vesmíru trochu svobody…“
Nevydíral ho. Bude souhlasit s eskortem na Promethean, to je bez diskuse.
Pokud a jestli se chce zapojit do války – každý z nich vypadá odolně – může a nemusí. V každém případě svou lodí pomůže, ať chce nebo ne.
Ti federální bastardi doslova popravují transporty jen při podezření o lámání blokády, a sami řvou rozhořčením, když si dovolí jim ty zvěrstva oplatit. Však on je donutí platit. Když ne on, tak další. Sainenn. Karanov. Malcolm. Všechny dostat nemůžou a taky nedostanou…

Tenhle chlap se umluvit nedá, povzdechl si schlíplý Stetch, jakmile jim povolili návrat na Starbuster. Kromě ní, hangáru a kantýny měli zcela zamezen pohyb po Karelii.
Výmluvné vyčítavé pohledy Karen a nervozita Diega mluvily samy za sebe.
Učinili jim nabídku, jakou nemůžou odmítnout, jinými slovy – zrovna narukovali.
A to mi doma říkávalí, jen blbec po sobě nechá střílet, když má za zádama náhradu dalších tisícovek živejch terčů.

Svoboda, rovnost, spravedlnost…smrt.

Každá válka je na hovno.

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Zhmotnění válečné lodi v normálním prostoru signalizovala síť výstražných bójek zásobovacího měsíce Adrianopol VIII. Nacházel se na pomezí žárlivě hájených hranic Jaffské Republiky a Aschenské Konfederace, což jim paradoxně přidávalo k bezpečí před vládní flotilou. Osoba v bezchybně padnoucí uniformě poklepala na krystalickou konzolu a tvrdým hlasem, zvyklým poroučet pronesla -
„Komodor Creutzfeldt, válečná loď Karelia. Nabrání zásob, protokol K1-8596, rozkaz zprostředkován subsignálem Bravo-Delta-Echo-9. Konec.“ v adrianopolské základně si úlevně povzdechli. Jsou tu jen na skok. Žádná přísně tajná operace, kvůli níž by hrozila tvrdá odveta. Už dvě základny zaplatily za něco, o čem paradoxně nevěděly ani ťuk.

Otevřený hangár Karelie odhalil další, objektivně velké, ale na rozměry bitevníku mrňavé, nákladní plavidlo. Mechanické i energetické zámky povolily, a to se pomalu vzneslo ze své nedobrovolné těsné garáže.
Na obou stranách se na ní skvěl laserem elegantně vypálený nápis Šťastný Luck, podle všem třem z dětství oblíbené westernové postavy.
Po dlouhých hodinách hádek se přece jen shodli tomto názvu lodi. Lucky Luck sice zněl v současnosti ironicky, ale jak správně podotkla Karen, trochu štěstí navíc nikdy nemůže zaškodit, třebas i toho iluzorního.
„Konečně. Z těch ochránců svobody mi už bylo špatně. Tak jakej je plán? Zmizet, nebo chvíli hrát divadýlko pro to starý kladivo?“ zavrčel Diego potěšeně.
Komodor opravdu nevypadal jako nejvhodnější parťák na pivní masakry. Stetch upřímně doufal, že jeho velení nad nimi nebude mít dlouhého trvání. Člověk, který staví vítězství úplně nad rozum a bezpečí svých podřízených jistě není ideál hrdiny pro román o válce (kterým se nevyhne ani tento konflikt. Jen ještě nebylo jasno, jestli hlavní postavy budou věrny přísaze Zemi nebo koloniím).

„Raduješ se dost předčasně, akorát nás mají jako psy na vodítku.“ na překvapené pohledy obou doplnil „Včera nám lodní programátoři nainstalovali pár…věcí.“ kromě jiného dálkové ovládání lodi, pokud bychom nebyli poslušní „dobrovolníci“, ale to jim zatím neřekne.
„To nám říkáš až teď?“ pronesl Diego pobouřeně.
Karen jen obrátila oči v sloup a začala nervózně podupávat.
„A co by jsi s tím udělal? Vzbouřil se?“ zeptal se ho Stetch a štěkavě se zachechtal. Ono není vlastně čemu se smát, ale umělý smích měl vyzkoušený coby prostředek proti vzteku. Sice pak člověk vypadá jako idiot…ale co. Tady to stěží může vadit.
Jejich společnice si mezitím odešla strachem kousat nehty do strojovny. Oba věděli až moc dobře, že doteď byla tak klidná, protože doufala, že ti dva zase vymyslí něco šíleného, co vyjde, jako se to stalo snad stokrát při malých i velkých průserech.
Poraženecký výraz jednoho a vzdorné zoufalství druhého jí určitě z toho omylu vyvedly.



Protokolární droidi ukládali poslední zapečetěné kovové bedny do posledního ze třech nákladových prostorů. Nemuseli si ani dlouze prohlížet podezřelá označení na většině z nich. Nepočetní Adrianopolští technici a duševně ztrhaní důstojníci je přesvědčili podle jediného pohledu, jak jsou rádi, že se zbavili povinnosti skladování, nebo spíše přechovávání věcí vražedného charakteru. Ani jim nedovolili vystoupit, jen Stetch je po dlouhém řvaní přesvědčil, aby směl osobně dohlédnout na uložení, když vypozoroval nejméně tři kiksy z důvodu zřejmé nezkušenosti místních.
Stetch se nebál. Řekl jim přímo do očí, že ty svinstva se musí ve velkém prostoru uložit bez pomoci plazmových svorníků, nýbrž v ručně montovatelných samostatných boxech.
Nebyl blázen aby letěl s přepravkami sebevražedných dronů a dobíjecími články do ručních zbraní a vozidel bez řádného zajištění.

Dokonce rozesmál i komodora, který nenadálý konflikt vyřešil uznáním, že obchodník nebo pašerák, pořád toho o přepravě zbraní ví určitě víc, než kterýkoli voják.
Bylo tedy po jeho, a s nadávkami a přáním smrti se tam zdrželi o trochu déle.
Adrianopoliští jej s namířenými zbraněmi vyprovodili zpět do obytné/můstkové části. Když pomocí skenu duhovky a DNK zamykal řekl poslednímu z nich
„Děkuji za vaši plodnou spolupráci, pánové! Obchodovat s tímto světem je radost.“ zopakoval jednu ze zdvořilostních pouček z „Rady pro mezigalaktický obchod“.
Ještě stačil zahlédnout jeho neverbální reakci. Pochopil skutečné znění. Do prdele s vámi všemi.

Procházeje směrem k můstku, nikoho nepotkal. I běžnou chůzí to byla docela velká vzdálenost. V Antigue byl každičký prostor propojen s dalším, ale tady…zvuky se ztrácely v záplavě triniocelových desek a vzpěr, odpuzeny zvukotěsnými těsnami. Energetická vedení zatavená a několikanásobně zabezpečená před selháním.
Třída Starbuster už zkrátka neměla to retro kouzlo designově hnusných mnohoúhelných lodí 21. století.
Žádný krasavec ani elegán to ve srovnání s často esteticky tvarovanými křižníky nebyl, přesto šlo o velký skok, na který si vůbec nestačil zvyknout, když je na samém začátku nové cesty spolkla ta zasraná Creutzfeldtova plechovka..

Lewis Stetchkov byl v jádru mírumilovný člověk. Pokaždé jednal stejně, ať už mluvil s póvlem ve stoleté kraksně, nebo s nafrněným snobem, u něhož je vrchol kultury jachta ze zlata, a s vlastní hvězdnou bránou.
Ale co mu bylo po nějakých ideologických přestřelkách, principech svobodného vyjádřování a všeho toho ostatního bordelu? Samozřejmě doufal, že zvítězí pravda a spravedlnost, na druhou stranu nebyl blázen.
Sedět v jednom z tisíců ovládacích křesel, navádět stíhače, mecha, tank nebo proud řízených střel, a pak umřít dřív, než si to mozek v pilotním oblouzení uvědomí, to v plánu neměl.
Ještě méně toužil běhat po zamořeném světě, kde (pokud by jeho každý atom nesežehla plazmová puma) mohl čekat nanejvýš zajetí, které se i teď rovnalo…no…protože co si budeme povídat, ta problematika věci se zajetím se nezlepšila ani při mezihvězdných válkách.
S těmito příjemnými vyhlídkami zapadnul do pilotního stanoviště. Ruce položil na přední pult, a podíval se po vnitřních senzorech. Na přímá napojení s počítačem hleděl vždy se skepsí, tentokrát to bylo stejné. Přes zrakový nerv mu helma přehrála záznamy z posledního souhrnu updatů, staří dvě minuty.
Vše funkční. Bezpochyby.
Levá ruka se po dokonale hladkém šedém pultu začala posouvat dopředu. Pak dozadu.
Zadní trysky se posunuly dolů, a spolu s se sérií pomocných bočních se začaly zvedat z nakládacího portu.
Čtveřice prstů klepla o kov.
Síla inerciálních tlumičů Lucky Lucka odmrštila od planety.

Karelia počkala na Stetchovu loď, a nejen na ní – dalších pět nákladních a osobních plavidel, někdy i nepozemského a nekoloniálního typu.
Stetch ani neměl chuť se jich zeptat, jestli se také stali „dobrovolníky“.
Hyperprostorové okno, vytvořené bitevníkem, bylo dost velké i pro šestici menších, které do něj vklouzly téměř bez pomoci vlastních hypergenerátorů. Dřívější oblíbený trik černých pasažérů, toužících se proletět zadarmo třebas až do Pegasu, Idy nebo do jiného známého kouta kosmu. Jak známo, zbraně jsou v tomto „neprostoru“ i dnes většinou nefunkční a senzorové ústrojí krátkého dosahu je často neodhalilo včas.
Další konstrukční generace již měly přinejmenším účinné vybavení
Dobré věci zanikají záhy.
Stetch si s uspokojením sundal helmu. Svraštěl čelo a mnul si oba spánky. Z těch propojovačů ho odjakživa bolela hlava. Zrovna týhle výdobytky, u kterých jeho děda při jejich vynalezení jásal, by si s radostí odpustil.

Eskadry po sedmi malých strojích ve službách samarkandské planetární stráže se střední podsvětelnou rychlostí přibližovaly k zářivě žluté hvězdě, kulaté a žhnoucí, s už viditelnými majestátními erupcemi. Barvou i velikostí tak moc podobnou starému Slunci…
„…že posílaj zrovna nás, Iggy.“ zvolal vesele pilot z předního stroje „pro takový profesionály je tahle práce škoda, no ne?“ dopověděl sebevědomě, a z další stroje zaburácely smíchem.
„A to jsem požádal o přidělení na vlajkovou loď.“ řekl tázaný, pokračujíc tak v ironickém dialogu „jestli to tak půjde dál asi půjdu stěžovat přímo admirálovi, ať mě jako vezmou hned, nebo ať se mnou nepočítaj.“
Další vlny smíchu co setřel jiný, rozčilený hlas, po kterém ztichli.
„Nechte těch blbin, vy šašci! Nebo zítra doporučím vaše transféry k bojové flotile, když si toho myslíte o sobě tolik!“
Rozmrzelý postarší Samarkanďan zasune audiokrystal zpátky na své místo. Ti by vážně potřebovali proplesknout po hubách! Fláká se to tu, a místo aby byli jako pěny a děkovali, že nemusí do první linie, tak si z toho ještě dělají prču! Ti mladí vůbec neví, co je pro ně dobré.
„Pátrací uskupení, zvýšený rozsah.“ nařídil, a jeho podřízeni se poslušně rozptýlili, míříce přímo za hvězdu.
Uznával, že hledání poškozené pozorovací bóje, vytvářející díru ve výstražné síti proti slunečním erupcím nezní jako vzrušující mise, přesto jí považoval za stejně důležitou, jako kdyby skutečně letěli do války. I tohle musel zkrátka někdo dělat.
Ještě neměl tušení, jak velkou má pravdu.

Podle protokolů by se měli kolem hvězdy proplazit až k místu hledání, k tomu je nechtěl nutit, tak dal povolení zapojit nadsvětelné generátory. Na krátkou vzdálenost umožňovaly spolehlivé zrychlení na těsně nadsvětelnou rychlost. Tak ať se kluci trochu pobaví…
Většina v duchu nebo i doopravdy zajásala. Opřít se o gravitaci hvězdy, a pak svištět…něco, co nutně musí zažít každý, kdo má jen trochu odvážného ducha.
Několik desítek pseudokomet rychlejších než světlo opsalo široký oblouk, a octli se na místě určení.
Veliteli mise se úplně zastavil dech.
Pomohl jim vletět do pekla. A tentokrát nešlo o přenesenou frázi



Ošklivé hranaté trupy ověšené zbraněmi šířily smrt a zkázu do téměř bezbranného protivníka, obklopeného neskutečnou přesilou, početní i technologickou.
Byli by zničení ihned, kdyby admirál Darlan nerozestavěl stihací patroly na okraj těch části hvězdy, poskytujících ochranu před senzory dalekého dosahu. Před těmi je gravitace hvězdy chránila dostatečně.
Těsně před letem byl informován o infiltraci a je vysoké nebezpečí prozrazení, přesto trval na provedení zásahu, který považoval za chirurgický řez na těle lidské rasy.

Překvapení Samarkanďané, potomci prvních slovansko-asijských kolonizátorů chtěli dát na na útěk. Nadsvětelné motory potřebovaly celé minuty na nové spuštění.

„Odkud se berou ty svině!“ křik a neovladatelný stroj narazil do bitevní lodi
„Je jich strašně moc! To nezvládnem!“ ozvalo se z jiného
„Musíme je nějak…“ trojitý proud fialových dronů ho umlčel

„Jestli se jediný vzkaz z těch skořápek dostane ven…“ procedil Darlan skrz zuby, a vyhodil z místa hlavního střelce, propojeného s primárními systémy.
Rozhraní se spojilo s běžným spánkovým čipem a admirál cítil proud informací tekoucí skrze mozkové závity proti jeho vůli. Lodní počítač tak pokaždé šetřil kapacitu vlastní paměti na úkor pilota.
Důležité bylo nemyslet na nic jiného, kromě funkcí zařízení. Operační systém pak mohl považovat vzpomínku na zahradu u vily jako příkaz k útoku vesmír -povrch. Darlan přenastavil podsvětelné trysky, aby křižník zamířil do chaotického shluku bojujících, a zvýšil rozsah generátorů štítů.
Ty, co nezničilo škrtnutí o ně, přiletěly přímo pod hlavně dalších dvaceti válečných kolosů. Ani rychlé samarkandské stroje se nemohly vyhýbat věčně proudům naváděných střel a průbojných paprsků.

„Musíme varovat…!“ velitel nedokončil, protože mo zasáhla trojice modrobílých paprsků.
Zemřel s nejhorší možnou poslední myšlenkou. Tou o napadení jeho světa, co nedokázal varovat, tou o nemožností ochránit své lidi a v neposlední řadě - pravděpodobně nikdo a nic nezabrání porážce.
Zbytek se snažil uniknout na vlastní pěst, ale opustit tuto stranu hvězdy se ukázalo být nemožné. Obklopila je další přesila, ničíc i ty nejmenší trosky, co by je mohly odhalit.
Admirál Darlan s úsměvem na rtech pozoroval likvidaci posledního hlídkového člunu. Do devadesáti minut tu budou přítomny tři flotily v plných počtech.
Do dvou hodin by neměli poslat nikoho pátrat po zmizelých. To bohatě stačí…

Bezmyšlenkovitě se procházel opuštěnými sekcemi svého obtížně nabytého Lucky Lucka. Stal se vším co měl, ne tolik jako pro Diega a Karen. Ti by byli schopní začít odznova. On ne. I v tom největším srabu se vždy vzpamatoval při vzpomínce na svůj životní sen – nemuset se s ničím špinit, a tím nemyslel jen věci co byly špinavé doslova.
Měl být základem jeho nového života. První, pak i druhá loď, a další a další postupem času a podle úspěchů podnikání, nemuset se zajímat o pochybné zakázky a vědět, že člověk dostane vždy zaplaceno podle dohody.

Vézt náklady zazobanců i samotné zazobance po všech galaxiích, a častěji slyšet pane od jiných, než obráceně.
Mít jistotu až do důchodu, který si naplánoval někdy po pětaosmdesátých narozeninách. Měl na to pořád padesát let čas, ano, ale když se to tak vezme, někdy na spokojený život nestačí ani dve stě let.
Byl opravdu tak náročný? Byla to moc velká životní potřeba, aby si jí nebyl schopen vyplnit? A teď se v něm ubíjel tento sen s pocitem povinnosti k věcem, před nimiž hodlal utéct. Ne ze strachu o sebe, nýbrž ze strachu o ztrátu vlastních představ vesmíru, v nichž měl jasno od svých patnácti. Ta nejistota dřívě přesně naplánované budoucnosti mu vadila víc než cokoli.
Nechodil, ale ploužil se po zadní sekci vedoucí do strojovny hyperpohonu. Pohonná jádra svítící proměnlivými světlými barvami na něj měly odjakživa uklidňující vliv. Síla schopná sloužit i ničit, tedy stejná jako oheň. Dobrý sluha, ale zlý pán.



Od toho rozhovoru s komodorem si připadal jako největší idiot v galaxii. Rád si hrál na frajera nad věcí (ostatně, patřilo to k práci), znal známý vesmír jako své boty, ale nikdy si nepřipouštěl, že ho něco umí tak sebrat.
Ani si nevšiml, že někdo stojí za ním.
„Poslali nám souřadnice kosmoportu, kde máme vyložit…zboží. Za hodinu tam máme přistát.“ špitla Karen
„Beru na vědomí. Ještě nějaký vzkaz pro kapitána?“ z poslední věty čpěla vlna ironie.
„Nic…nic nálehavého…jen…že Diego šel opravovat vývody plazmy na přídi.“ řekla ještě tišeji
„Fajn. Já se tady ještě tak trochu vynadívám. Nebo nemáš nic na práci?“ zvolal, a konečně se na ní podíval. Lhal by, pokud by tvrdil, že jí už takhle někdy viděl. Byla smrtelně bledá, a ošívala se. Očividně je na zhroucení.
„No ták….to bude všecko dobrý. Dostanem se z toho, jako ze všeho. Uvidíš.“ řekl jí, snažíce se o starostlivý výraz. Vzhledem k tomu, jak moc měl sucho v puse a ještě před minutou vypadal jako reklama na šílenství, byl od toho dost daleko.
„Když já…já chci pryč. Nechci umřít.“ řekla prostě a v mihotavém světle plazmy se zaleskly slzy
Tohle už určitě nemohlo být pro Stetche větším překvapením. Jenže…jakmile se zamyslel, tak pokaždé byl v největším ohrožení Diego. Nebo on. Nebo oba. Karen spíš byla coby podpůrná síla, stejně jako naposledy v Riu.

Nevěděl co jí říct. Na proslovy hrdinů z románů nikdy neměl, tak jí jen přátelsky, instinktivně objal. Univezální citové gesto, na některých prudérnějších světech jako je Orbána, dokonce zakázané.
Objal jí a nechal , ať se vybrečí. Na ženskou měla tvrdou vůli, co přesto měla nějakou hranici výdrže. Její musela vyletět dávno nad stupnici zhroucení, kdyby tedy nějaká existovala.
Jaké to asi bude, až se dostanou, náhodou, nebo i vlastním přičiněním do skutečné bitvy? Je to snad jejich nepochopitelná skupinová hysterie, protože se neumí srovnat s hotovou věcí?
Najednou odtrhla hlavu od jeho hrudi.
Cítil na sobě vyčítavý, prosebný, vděčný…krucinál, jak se to ona na něj dívá?
Rozevřel rty, aby ze sebe vydal jistě přiblblou otázku (v návaznosti s tím, co mu právě nedocházelo, že se děje) a Karen ho živelně a bez rozpaků políbila.
Nebyl si jistý, jak se dostali ke stěně na protější straně generátorové místnosti
Hladově přijímal příchozí pocity, příjemnou vůni jejích rudých vlasů, chuť těla, veškeré doteky. Bylo to dávno, kdy tak lačně vnímal řeč tělesných pudů. Hodně dávno.
Pak se oba propadli do hlubin oboustranně prováděných rozkoší, a přestali přemýšlet úplně. Rozum, jež je trýznil, zatlačili až kdesi do rohu.

Admirál Darlan se bez ohledu na rozječený alarm podívá na hodinky. Ručně dělané hodinky s miniaturním neutrino-naquadahovým článkem, s jasně vyraženým rokem výroby 2040. Rodinné dědictví. Studené oči pozorovaly s nesmírným zaujetím neúnavně pracující vteřinovku.
O tohle tu vě skutečnosti šlo. V sázce bylo zachování celého dědictví Antiků, dědictví Země, domova všech lidí.
Tihle si to, zdá se, neuvědomovali.
Vztáhli na ní ruce, a odvážili se jí vydírat. Podle nich neměla právo uplatňovat jen proto, že si po pár generacích osadníci řeknou, že je jim všechno málo, a Země, jejich domovina, co jim byla matkou i otcem, se k nim údajně obracela zády.
Blázni.
Vlastizrádcové.
Jeden každý z nich.
Ten starý blázen Malcolm udělal chybu, když zpochybňoval jeho čest před zraky celé lidské rasy.
„Je čas!“ zahalekal, zapomínaje na svůj obvyklý přísně kontrolovaný hlas, a podruhé za den se ujal systémů řízení palby. Bude to bitva, jako za starých časů. Vojevůdcové museli být vždy v první řadě, aby si mohli vážit sami sebe. Příklad vhodný k následování.

Na dvě stovky bitevních lodí, křižníků, nosičů bombardérů a tisícové roje hbitých jednomístných stíhačů opustily svůj úkryt za místním sluncem a zamířily přímo k jediné obyvatelné planetě soustavy Sarmatia.
Orbitální zbraňové systémy a Karanovova flotila k nim propluly čelem, odhodlány bránit tento svět.

Bezvýznamné šarvátky, schválnosti typu přepadání na obchodních trasách v síti hyperbran a jejich poškozování…toho dne to všechno pozbývalo smyslu.
V kosmické prázdnotě se schylovalo k první skutečné bitvě celé války. Někteří ještě tvrdošíjně lpěli na tom, že jde o „rebelii“, „záležitost vnitřní bezpečnosti“, tentokrát to bylo nepopiratelné. Chladné pancéřové pláty se pomalu odsunovaly, a odkryly dronové odpalovače, iontové děla a veškerý smrtící arsenál, přejatý od starých, a většinou vymřelých ras. Padlí spojenci i nepřátelé už dávno otevřeli pozemské civilizaci technologický rezervoár nových směrů vývoje celé rasy. Nové způsoby, jak žít i jak život ukončit.
Nyní tu proti sobě stály dvě armády, flotily, ideologie, obě strany mají svou pravdu, a budou jí bránit k smrti.
Žádné vyjednávání ani prostý lidský rozum tomu nezabrání.
Duše Asgardů by odvracely zrak studem, a od padlých goa’uldských Lordů by se ozval krutý sarkastický smích.
Povznesení své nezdárné děti zatratili už dávno. Před dvěma staletími je považovali za děti, tak se mezi nimi víceméně tolerovala snaha vést je za jejich primitivní ručky.
Teď se stali sotva pubertálními, alespoň v antickém chápání představy o vývoji druhu.
Vědí, jak to je.
Museli si neustále přípomínat, co se stalo v rodné galaxii. Jak málo chybělo, aby jí alteránské frakce proměnily v prach, a jen neprůbojnost zastánců tvrdého postupu zabránilo katastrofě.

Admirál Vitalij Karanov nebyl typickým Rusem, co se představ o smýšlení kohokoli z tohoto národa týče. Vždy si všechno přesně promyslel, přebral, nehnal se nikdy do extrémů, a měl připravená zadní vrátka. Záleželo mu jemných detailech, jako souhrny zničené techniky nebo seznam padlých podřízených. Ne, že by mu záleželo na někom jiném, než na něm, zkrátka ctil obvykle v ekonomii uplatňovanou zásadu – nízké náklady, vysoké výnosy. Nikoli okaté, ale nezanedbatelné podlézání nadřízeným k tomu patřilo.
Přílišnou hrdost a čestnost považoval za slabosti, brzdící úspěch v kariéře.
Co se týkalo Malcolma, byl to víc než dobrý znalec lidské povahy, a věděl, že striktně opatrnému a pedantskému Karanovovi může věřit, když se ihned přidal na stranu kolonií.
Téměř se vysmál rozčarování Darlana, že se jeho nejmilejší poskok přidal k předem ztracené věci. Vitalij ho od prvního stisku ruky považoval za ubožáka. Malý člověk s fanatickým zápalem. Aby využil jeho a jemu podobných ega, arogance a namyšlenosti , nemusel se právě namáhat.
Admirála obklopovaly hologramy, představující celé bojiště, a ručně i pomocí propojení s mezilodními intranety se připojoval ke kapitánským kanálům.
Ani dnes nechtěl své prapůvodní vlasti na Zemi přidělávat čárky do počtu spálených zemí a zbytečně krvavých bitev, a co ho konsternovalo víc, stejně se tak stane, ať udělá cokoli. Tentokrát to byla více věc matematiky, nežli strategie.
Letmým zkalkulováním možností zbraní, morálky útočníků a obránců, shromáždění Malcolmových posil…ne.
Pohybem prstů o světelné body na samém okraji hologramů si vyžádal spojení s velitelem planetární obrany.

Starosvětský plnovous a nutný turban dodával sikhskému generálu dostatečnou pozornost, a to ještě před pohledem na těsnouuniformu jednoduchého střihu.
„Admirále, byl jsem zpraven o situaci. Mobilizace sice není skončena, ale evakuace obyvatel na venkov a opevňování probíhá bez větších potíží. Jediné oč vás žádám, je čas.“ dostal ze sebe Sikh jedním ze třech jazyků indického subkontinentu, kterými se na planetě vyjma obecné slovanštiny hovořilo nejčastěji.
„To není právě málo, generále. Zanedlouho budu vytížen vámi zmíněnými „starostmi“ tady na vysoké orbitě, proto jsem vás chtěl předtím zkontaktovat. Mohu vám zaručit nějakých 90 minut, a to jen jestli se naše návštěva rozhodne předstírat nenásilnou dohodu.“
Generál téměř rozhořčeně zafuněl, a opřel se více do křesla, až admirál na přenosové holovizi viděl téměř jen vousy a stříbřitou látku stejnokroje. Pak starý Sikh vypnul přenos, a měl chuť praštit pěstí do stolu.
Má tedy jen nějakou tu hodinu života. Přešel k balkónu, z něhož měl přímý výhled na palácové zahrady obklopené chrámy.
Vysoké věže politického a vojenského vedení Samarkandu se bázlivě tyčily s odstupem od té krásy, a ten, kdo přísahal, že nikdy nedopustí vstup ničeho nepřátelského na tuto novou společnou vlast, se smutně díval z nejvyššího patra jedné z nich.



Věděl nejlépe ze všech, jak vypadá mobilizace. Do všech starých dolů, kterými byl Samarkand prošpikován, do všech kanalizačních systémů, jeskynních pevností pod skalami tvrdšími ně pozemské diamanty, tam všude se stahovali vojáci, civilisté, zbraňové systémy a zásoby pro pokračování boje.
Pro houževnaté obyvatele planety by byla kapitulace nepochopitelná, ačkoli sikhský generál zvažoval i tuto možnost, přestože by mu čest velela poté spáchat sebevraždu.
Bylo by to však zbytečné, protože by ho nikdo neposlechl, a i kdyby ano, vzpoury proti okupantům by měly stejně strašné následky jako dlouhodobé obléhání, ke kterému se schylovalo.
Už dvakrát čelila kolonie riziku úplného zničení, jednou díky své poloze mezi Zemí a druhou superbránou, skrze kterou chtělo nové hnutí Počátku oplatit „vměšování“ do jejich galaxie.
Jednak si nebyli jistí, jestli bylo vyhlazení bohů nutné a správné, a jednak se ta vzdělanější vrstva učenců a Převorů dozvěděla o pár desítek let starém plánu likvidace rozesetím Replikátorů a zničením celé civilizace.
Polovina kolonistů tehdy padla při obraně svých domovů, a vlivní rodáci ze Země prosadili kontroverzní odvetnou akci, při které byli povražděni téměř všichni zbylí Převorové, Celestus se proměnil na peklo podobné Venuši a velká sídla na planetách byly bez milosti vybombardovány.
Podobně pro útočníky katastrofální se ukázal společný pokus Aschenů a zase se rozlézajících Luciánů o likvidaci této mocné pozemské výspy coby odstrašujícího příkladu.
Ti, co přežili, dožili své životy v samarkandských dolech, a žádné pohrůžky Konfederace a vlády na Zemi je nedonutily je propustit.
Přibližně tehdy si museli uvědomovat nebezpečí, pokud tihle tvrdošíjní indoslované pojmou přesvědčení, že nikoho k rozhodování nepotřebují. Ze všech větších kolonií byl Samarkand nejjistějším semeništěm antiterránského separatismu.

„Tak začneme.“ povzdechl si Sikh, a pohybem ruky po osobním terminálu předal pravomoci nižším velitelům. Každý důstojník ve své oblasti bude zodpovědný jen sám sobě. Terrani ostřelováním vojenských objektů a rozvodných sítí tak ničeho nedosáhnou.
Dalším pohybem prstů v hologramu přepnul na osobní složku, pro poslední audiovizuální záznam.
Začal testamentem, čili závětí.
Všechno, co kdy měl, se rozdělí mezi jeho děti, a ani myšlenkou si nepřipustil, že by nějaké nemuselo přežít. Mnoho lidí zemře, ale jeho blízcí budou mít štěstí. Musí.
Pak, i když na to neměl právo (Karanov by použil výrazy porušení subordinace a znevažování podřízených), jenže on se musel podívat do tváře toho takzvaného ochránce svobody ze Země, domova, kterému mají být všichni poslušní, ať jedná jakkoli.
Dvojnásobná genocida v Oriské galaxie skrytá jako protiofenzíva. Měnění Jaffů a lidských civilizací v loutky úzké skupiny Pozemšťanů, jejichž zločin byl jen ten, že byli ze svého domova odvlečeni před tisícovkami let rasou otrokářů a falešných bohů.

Spojenectví s amorálními parchanty jako jsou Ascheni a Luciáni, na základě přesvědčení, že pokud je na obzoru zisk, musí jít zásady a důkazy o nelidském jednání celé civilizace stranou.
Dohromady krásně omotané slovy o míru a harmonii ve čtyřech galaxiích.
Hologram probliknul, a vyzářil nový obraz.
Než stačil člověk na něm cokoli říct, přerušil jeho nádech generál v turbanu.
„Víme kdo jsme, představování proto můžeme vynechat. Jednat s vámi nebudu, jednak to už zkusili mí nadřízení, jednak jste byl už dávno rozhodnut, než jsme se tu dnes mohli sejít a pohovořit. Mám jen jednu otázku, a v rámci slušného chování byste na ní měl odpovědět, Darlane. Berete na zodpovědnost všechno, co se tu stane?“
Nad tou do nebe volající drzostí toho zrádce musel Darlan popadnout dech. Ti šílenci si snad opravdu myslí, že se svými podvratnými řečmi mají patent na spravedlnost.
„Nebudu poslouchat…“
„To máte pravdu. Nikdy jste neposlouchali. A teď budou platit všichni. Rád bych vám plivnul do obličeje, abych vám dal najevo své pohrdání. Bohužel mi bude muset stačit přání vaší pomalé a ponižující smrti.“
odpověděl mu tiše, a pousmál se překvapenému výrazu toho katova pacholka.
Vypnul přenos signálu, a podíval se na údaje senzorické sítě satelitů. Začala se rozpadat vlivem rušiček obou flotil, a zanedlouho budou ničeny i fyzicky.

Karanov zachoval základní zásadu při boji s početně silnějším nepřítelem, tedy nerozdělovat se, a nedovolil žádné lodi se vzdálit, naopak je přeskupoval do těsnější formace, v neustále měněné geometrické tvary, aby pozemská flotila nevěděla, na kterou stranu se stahují poškozená plavidla, nebo která jsou držena spíše v záloze.
Vývoj rušících systému byl po dvou stech letech od války s Wraithy vůbec tak dravý, až bylo jisté jen optické a neurální navádění, to první s výhradou, protože maskovací technologie se taktéž neustále vyvíjela, a to druhé bylo také omezeno, a to s možností použití telepatů v bitvě.
Dobrý důstojník byl už jen sám o sobě ten, kdo si pamatoval a průběžně sledoval zavádění a vyřazování stovek možných i nemožných technologií.
Vitalij Karanov se považoval za jednoho takového, a vyhlídky se mu vůbec nelíbily. Bylo faktem, že od začátku občanské války byly lodě Nezávislých kolonií mnohokrát vylepšeny a konstrukčně měněny, ale podobné chování bylo jisté i u flotil věrných UNE.
Admirálové měli i u byrokratické vlády Země povolení dílčích „úprav“ výzbroje, pochopitelně v rámci rozpočtů.
Nyní se mělo ukázat, kdo tento zběsilý technologický závod vyhrál.
Darlanovy síly se roztáhly do útočných formací, a jako šípy vystřelené z gigantické kuše se plnou podsvětelnou rychlostí hnaly ke svému cíli.



Ruský admirál zaktivoval neurální rozhraní ve spánku, a spojil se s telepatem na palubě zamaskované vlajkové lodi Bogatyr, která se spolu s dvěma desítkami samarkandských křižníku právě dostala za Pozemšťany.
„Zaměřte nejbližší plavidla, plná salva vším, co máte, a skočte za planetu. Do dalších rozkazů tam zůstanete.“
pomyslel si Karanov, a vlastním lodím u planety na holoklávesnici vypsal pokyn k útoku přesně za 4 minuty.
Textový rozkaz byl velmi primitivní, jenže také nejsnáze zašifrovatelný, proto ho preferoval před běžnými subnetovými přenosy obličejů.

200 sekund.

Dvacet lodí místní typické organické konstrukce se zhmotnilo ve skupinách po čtyřech, a fialové drony spolu s bílými pulsy dopadaly do několikanásobných štítů méně obratných bitevních lodí.

160 sekund.

Při druhém přeletu vystřelili Samarkanďané naquadriové hlavice, kterými přetížili štíty mnoha lodí, obracejících se k obraně, a díky nabíjení zbraní tak měly rozkolísané štíty.

120 sekund.

Další hlavice byly odpáleny, výbuchy překonaly možnosti štítů a senzorů desítek lodí, několik letek stíhačů bylo rozmetáno do prostoru.

80 sekund.

Nové salvy ze všech zbraní samarkandských křižníků ničily nejnebezpečnější cíle v dosahu. Štíty jim už také vymizely, ale organický pancíř zatím bezpečně pohlcoval cokoliv, čemu se jejich piloti nevyhli.

40 sekund
Za cenu ztráty tří lodí bylo z boje vyřazeno dvacet pozemských (měly buď neopravitelný hyperpohon nebo nefunkční zbraně a štíty). Křižníky zmizely na okamžik v hyperprostoru, aby se vzápěti zhmotnily za planetou, a obnovily svou plnou bojeschopnost.

0 sekund.

Inerciální tlumiče koloniálních válečných plavidel letěly vpřed na plný výkon. Každá bojující struktura, každý stíhač, každý pilot v neurálním rozhrání té nejsilnější lodi. Dokonalá symfonie souhry, dalo by se říct.
Obě strany mířily proti sobě, a obě téměř ve stejný okamžik odpálily svůj veškerý arsenál.
Roje stíhaček se promíchaly do smrtelného zápasu.
Jako v dávných válkách na Zemi, i zde se projevily výhody vyšší morálky a chuti obránců. Ani to však nemohlo zamezit průletu několika naváděných dronů, i těch antihmotových, naváděných nic jiného nevnímajících pilotů v odpalovacích křeslech, pro některé přežitkem a nostalgií po předcích.
Účinnost však byla stále nepopiratelná.



Správní budovy byly cupovány prvními střelami, které dokázaly projít skrz Karanova i orbitální systémy, a místní vrchní velitel přijal smrt ve své kanceláři, kde na ní se zavřenýma očima čekal.

Jedna ze střel také donutila k přistání ne zrovna dobrovolné účastníky. Štíty Lucky Lucka vlivem zásahu i špatně odhanutého sestupu selhaly, a trup se začal nebezpečně rozehřívat. Kupodivu nešlo o terránského drona, ale o vzbouřeneckého. Evidentně je to mělo popohnat s přistáním, neboť náklad nebyl stále vyložen.
„Víš, že si totální magor?! Za chvíli to tu přeorají, a ty nemáš lepší nápad, než to posadit dolů?!“
„A koho je to vina? Ty si přes techniku lepší Diego, a říkal jsi mi, že nabití hyperpohonu v tom rušičko-přenosovým bordelu si nikdo nemusí všimnout!“
„Řekl jsem, že nemusí, ne, že nevšimne! Myslel jsem, že tu hladinu energii pomalu zvýšíš, a zakryješ to pokusem o přistání…“
„…což jsem teď zkusil! Kontrolky mi tu svítí jak vánoční stromek, tak pohni prdelí, jestli se nám nerozpadává strojovna!“ dopověděl Stetch, a obrátil se zpátky ke konzoli na můstku, tedy že považuje tuto konverzaci za ukončenou.
„Takže za vola jsem tu nakonec já! Výborný!“ řekl ještě Diego, a výmluvně při tom rozhodil rukama, než se rozběhl celými sekcemi až k reaktoru a rozvodům energie.
Stetch se prsty klepnul po implantátu ve spánku a usadil se do křesla. Začíná věřit těm pověrám, že se člověk používáním rozhraní mění pomalu, ale jistě, na stroj.
Znovu zažil ten podivný pocit, že má kůži z trinia a je mnohem větší. Na krátkou chvíli se přece stal lodí.
Kdesi v zákoutí propojené mysli ucítil šimrání a následnou bolest.
Naváděcí majáky. Otrocký software se aktivoval, a nutil ho přistát na určitém místě.

To místo se nikoli náhodou nacházelo uprostřed holých skalních masivů, v Jassanské poušti na kontinentě Aral, kam se stáhly dvě domobranecké divize se zásobou mobilních odpalovačů dronů, lehkých i obrněných mechů.
Lucky Luck se zastavil těsně nad zemí, a to už Stetch cítil, že nemá nad lodí žádnou moc, nýbrž jí navádí jejich „spolubojovníci“.
Zpočátku se lekl, že to navádí špatně, neboť se dívat na let do kamenné stěny by nedělalo dobře nikomu. O zlomek vteřiny, než se tak stalo, mu došlo, že celé podobné pevnosti musí mít propracované dokonale.
Lucky Luck tak přeletěl holografickou falešnou stěnu, a vletěl do obřího hangáru, kde bylo seřazeno několik letek stíhačů, a nejhlouběji se snad nachází i protilodní odpalovač dronů.
Lewis Stetchkov žasnul nad schopnostmi jak prvních, tak budoucích kolonistů vykotlat v tak místně typicky tvrdé hornině (Samarkand byl původně jádro větší planety) něco takového.
Síly UNE na orbitě o podobných místech věděly, ale i se znalostí vchodů a přistávacích drah by je museli dobýt postaru, tedy kombinovaným útokem. Navádět něco přesně také nepřicházelo v úvahu, protože jestliže admirálové to s rušičkami senzorů a energií různých druhů na lodích přeháněli, místní důstojníci už museli být naprosto paranoidní a puntičkářští.

Pak znovu ucítil, že loď přijímá vysílaní. Povstalci je přepojili na své kanály, takže posádka mohla vidět a slyšet všechno, co ke všemu připravení Samarkanďané.
Tedy, oni určitě připraveni byli, ale Stetch určitě ne. Ne na pohled naprosté destrukce.
„Panebože…“ dostal ze sebe Stetch, nechápaje to, co viděl na senzorech propojených s těmi pevnostními.
Dosud se snažil přesvědčovat sám sebe o tom, jak je ta válka dočasná, brzy skončí, vším se jen tak propluje, jako tolikrát před tím. Ale zjevně…se ty problémy nakupily víc, než si sám připouštěl.
A teď, při pohledu na pozemskou flotilu, nemilosrdně bombardujíc průmyslové oblasti i s městy věděl, že to je to doopravdy.
Válka se vším všudy.



Bombardéry UNE prováděly kobercové nálety na samarkandská města, zatímco Karanovovy síly byly vytlačeny od planety za pomoci Aschenských lodí, které se přidaly k pozemským. Křižníky držené v záloze chvíli dávaly čas lodím s poškozeným hyperpohonem, a z povrchu vylétlo ještě několik dávek dronů, než byl i poslední protilodní odpalovač zničen.
V hyperprostorových oknech zmizely v několika dalších minutách, admirálova loď byla poslední, a Aschenové je pronásledovali.
Země tak dokázala, že si chce podřídit vzpurné kolonie za jakoukoli cenu.

Ani Frank neměl právě na růžích ustláno. Své cesty na Zemi se musel zase vzdát, protože abydoským sektorem se prohnala koloniální Malcolmova flotila jako urágan, zničila tři konvoje, přičemž pak se naneštěstí zase vydala naproti jeho jachtě, s odhodláním rozptýlit do vesmírného prostoru loděnice Země
Samozřejmě nemohl vědět, proč to dělají.
Jistě že se snažil celou cestu sledovat dění na subnetových kanálech, jenže přes propagandu a nepodložená obvinění nemohl věřit ničemu, a jak musel uznat na vlastní oči, ani vládní stanici UNN.
Vydal se znovu opačným směrem, a zkusil po velkým obloukem.
Tam, kde by nečekal koloniální ani pozemské ozbrojené síly, se zčistajasna objevily aschenské, a Frank měl co dělat, aby se jim ztratil v hyperprostoru, čímž ho opět zatlačili šptným směrem, do Jádra.
Miliardy hvězd osvětlovaly pilotní kabinu jachty, a hebridenské systémy vykazovaly známky drobných poruch.
Nemohl se tomu divit. Bude muset zaletět někam do klidu, a podívat se na to blíž. Třeba mu ti zatracení aschenští svatouškové přece jen udělali nějakou rýhu do kapoty…