Svět se houpal.
Otevřela jsem oči a zaostřila na oblohu nad sebou. Byla tam hvězda. Byla celá červená a nápadně jasně zářila... Fakt, že kromě ní tam ještě pluly čtyři srpky různě velkých měsíců ve fázi couvání, jsem se prozatím rozhodla ignorovat. Všechno má svůj čas. Uvědomila jsem si šplouchání vody a chlad... ale to nebylo to, co mě probudilo. Byl to ten otravný hlas, který ne a ne zmlknout!
„Kapitáne, probuďte se! Kapitáne, jste v pořádku? Slyšíte mě, kapitáne?“ Chvíli jsem ještě ležela a pokoušela se pochopit, co se děje a kde to proboha jsem, ale nakonec mi došla trpělivost.
„Sakra mlčte, prostě se smiřte s tím, že je ten váš kapitán asi tuhej, abych řekla pravdu, skoro mu závidím!“
„A hele, už se probudila!“ ozval se jiný hlas a do mého zorného pole se naklonila nějaká hlava a zaclonila červenou hvězdu. V té tmě jsem oné osobě, která byla podle mého mínění mužského pohlaví, neviděla vůbec do tváře, ale byla jsem si i tak jistá, že netuším, kdo to je.
„Ano,“ odpověděl prostě ten první hlas a pokračoval, „Měla byste si vzít deku, kapitáne, abyste se nepodchladila, bohužel ale žádnou nemáme.“
„Jo? No... tak dík za radu...“ zamumlala jsem bezmyšlenkovitě a sáhla si na hlavu, kde mě to hrozně bolelo. Pak mi to ale přece jen došlo. „Cože?! Kapitáne? Jsem já snad kapitán?“ Posadila jsem se, i když jsem toho za krátkou chvíli litovala. Za prvé se mi zatmělo před očima a udělalo se mi zle a za druhé, když se mi zase odetmělo, spatřila jsem, kdo se to tak obával o mé zdraví. Byl to... no. Jak to říct. Původně jsem si pomyslela, že je to fakt podivný člověk, ale nebyl. Celý se matně leskl a svítily mu oči.
„Uááááááá!“ zařvala jsem a zacukala sebou tak, že jsem málem převrátila loďku, na které jsme (jak jsem díky tomu zjistila) pluli po temné, klidné a dosti rozsáhlé vodní hladině. „Co to sakra je?“
„Vypadá to, že z té rány bude přece jen víc než boule...“ ozval se zase úplně nový hlas. Tenhle byl ženský a zněl trochu staře. Otočila jsem se automaticky po jeho původci. Patřil babce s kudrnatým účesem, která seděla na zádi. Rozhodla jsem se jí zabývat až později.
„No potěš,“ povzdechl si muž, který se před tím nade mnou skláněl. Ve sporém světle jsem teď poznala, že má krátké světlé vlasy a je mladý. Teda rozhodně mladší než ta babka. Koukala jsem na něj a taky na to podivné plechové (aspoň to tak vypadalo) stvoření a přemýšlela jsem, jestli se mi to nezdá. Nebo jestli jsem třeba nepřeskočila do nějaké paralelní reality. Takové věci se stávají, že ano, i když se vám to může zdát jako nesmysl. Já mám za to, že se mi to stává častěji, než si jsem ochotná připustit. Třeba takhle jednou... no, ale to teď není důležité, každopádně takhle rapidní změnu jsem ještě nezažila. Pokud jsem si vzpomínala, naposledy jsem byla doma s maminkou a s tatínkem, se sourozenci, učila jsem se cosi o biosenzorech, měla výčitky svědomí, jelikož jsem neposlala vyučujícímu ještě příklady k zápočtu... a najednou tohle?!
„Uáááááá!“ řekla jsem tedy znova, aby si tu všichni ujasnili, že nejdůležitější je říct mi, co se děje.
„Klid, klídek, jo? Tohle je tvůj robot, nevzpomínáš si? Chci říct, nevzpomínáte si, kapitáne?“ pronesl dosti otráveně ten bloncka.
„Ne. Robot, jo? A já jsem kapitán, jo?“
„Jo.“ Doufala jsem v obsáhlejší odpověď.
„Tak já nevim, buď jsem se zbláznila nebo... a čeho jsem kapitán?“
„Přeci vesmírný lodi, čeho jinýho?“ plácnul se do čela boncka, očividně poměrně znechucený mou nechápavostí.
„CO?!“ Myslela jsem, že mě asi brzo šlehne, takže jsem si radši zase lehla.
„Robote, řekni jí něco.“
„Dobrá. Tak tedy kapitáne, zdá se, že jste utrpěla zranění hlavy a máte výpadek paměti. Nemusíte se ničeho obávat, už jste v bezpečí, havárie je za námi a my jsme se úspěšně zachránili,“ rozmluvil se plechoun. Ovšem místo aby mi na nějakou otázku odpověděl, ještě jich pár přidal.
„Havárie? Jaká havárie, šmarjá?“
„No, taková mírně fatální havárie naší kocábky, chci říct, fatální pro ni, pro naše magiče a – je mi líto – i pro Saláma. Fakt jsme se je snažili dostat ven, ale...“ dal se do ledabylého vysvětlování blonďák.
„Počkat... řekl jste Salám?“ zbystřila jsem.
„Jo, přesně ten, vzpomínáte si na něj?“
„No jistě!“ znova jsem si sedla a ohlédla se někam za sebe, kde jsem předpokládala místo té naší havárie. Salám přece byla moje růžová kopretina (asi to nebyla kopretina, ale já se v kytkách nevyznám)! Možná si říkáte, že je dost ujeté pojmenovat svou kytku Salám. To je asi fakt, ale mnohem ujetější je, když vám naprosto neznámý člověk, který vás oslovuje kapitáne, oznámí, že vaše kytka Salám nepřežila havárii kosmické lodi, ač se jí opravdu snažili zachránit.
„Ale dvojčat je škoda... byla s nimi občas psina...“ povzdechla si babka a hleděla zhruba do stejných míst, jako já.
„Počkejte... ale jaktože... já ho měla fakt ráda! Musíme se pro něj vrátit!“ zaměřila jsem se na jedinou věc, která mě aspoň vzdáleně spojovala s realitou, jak jsem ji doposud znala.
„Říkám, že už je pozdě, Rogalo se potopilo, už ho nejspíš beztak roztrhaly chobotnice nebo tak něco...“ pokrčil rameny blondýn. Ráda bych Salámovi pomohla, ale asi uznáte i vy, že to s tak zoufale nedostatečnými informacemi nešlo. A hlavně s nedostatečnou schopností plavat a potápět se do vody. Ale mé myšlenky právě odvedlo něco jiného.
„Rogalo? Takže... ta loď se jmenovala Rogalo?“ usmála jsem se. Jo, to znělo, jako bych ji pojmenovala já.
„No... původně ne...“ procedil blonďák skrz zuby.
„Takže moment.“ Už mě to začínalo doopravdy zajímat. „Já jsem kapitánovala lodi jménem Rogalo? A vy jste byl první důstojník, ne?“ ukázala jsem na něj. Uvědomila jsem si, že to je možná člověk, se kterým jsme prošli všemožnými dobrodružstvími a nebezpečími, a já ani nevím, jak se jmenuje.
„Nejdřív jo, ale pak jste mě degradovala,“ založil si ruce na prsou. Vypadal, že se ho to vážně dotklo.
„Vážně? No a... proč?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ále... chtěl jsem za vás podepisovat papírování, víte? To první důstojníci většinou dělaj, aby se kapitáni mohli věnovat důležitějším věcem, jako třeba velení lodi! Ale vás to nevím proč naštvalo a urazilo, takže jste pak udělala svou jedničkou tady robota, kterej vás poslechne na slovo!“ Bylo opravdu hrozné, že mi vyčítal něco, na co jsem se ani nepamatovala, ale musela jsem uznat, že bych něčeho podobného nejspíš byla schopná. Jak mi někdo chce brát tužku z ruky, tak se neznám.
„Pořád lepší, než Saláma, ne?“ chtěla jsem ho trochu povzbudit a zároveň se ospravedlnit.
„Jo, jasně, asi by mě to uklidnilo víc, kdybych nevěděl, že byl váš první kandidát, akorát že to odmítl.“
„Fakt? To je mu podobný,“ pokývala jsem hlavou a přestala se divit.

Začalo to v koupelně. Nemohla jsem si za boha vzpomenout, který kartáček na zuby je můj. Po několikaminutovém dumání před zrcadlem jsem vydedukovala, že ten zelený, ovšem i tak mi bylo okamžitě jasné, o co šlo. Typický příklad odfláknutého vymazání paměti. Což znamenalo, že tentokrát se nespokojili jen s mými bačkorami či klíči, teď unesli mě! Ptáte se kdo? No přece mimozemšťani! Chmurně jsem shlédla na své polorozpadlé papuče z ovčí kůže. Taky mohly něco říct!
Mimozemšťani si mě zřejmě oblíbili. Nevím, co zrovna na mně bylo tak zajímavého, že mi museli dávat sledovací zařízení do podpatku kozačky, nicméně tam bylo a s každým krokem výmluvně rachtalo. A proč museli zkoumat moje věci, zrovna když jsem je nejvíc potřebovala, to bylo taky záhadou. Ovšem nejvíc mě namíchli, když mi naprosto bez dovolení a bez varování unesli nejlepšího kamaráda, kterému jsem se se vším svěřovala a kterého jsem měla nejradši na světě – Saláma! To by ještě nebylo tak strašné, unesli už kdekoho, ale Saláma pak už nevrátili! A tím si vysloužili můj spravedlivý hněv.
Uplynuly tři dny a Mulder nikde. To mě trochu zklamalo, ale na druhou stranu – jeho smůla. Až pak třetí noc se to stalo. Ne, Mulder to nebyl, co by k nám taky v noci lezl?! Byli to... oni. Vrátili se.
Probudilo mě podivné, tlumené světlo, které jakoby vycházelo ze zdi před mým obličejem. Chvíli jsem nechápavě mžourala, snažila se zorientovat a vzpomenout si, kde to sakra jsem, že tu svítí stěny! Po důkladné analýze jsem seznala, že doma, ale ta stěna mi do toho nějak nezapadala. To bylo vážně znepokojivé. S bušícím srdcem jsem se otočila a spatřila, že stejné světlo je všude kolem mé postele, možná dokonce i pod ní. V té nadpozemské záři se rýsovaly tři nejasné, tmavé siluety velikosti asi sedmiletého dítěte. Chvíli jsem na ně němě valila oči, a pak jsem zašátrala na stole vedle postele pro brýle. Když jsem si je nasadila, už nebylo pochyb.
„Jééé, emzáčcííí!“ vykřikla jsem nadšeně a začala jsem se po nich sápat. Vždycky jsem si chtěla jednoho takového šediváka s velkýma, černýma očkama pochovat! Ovšem zdálo se, že to čekali a učinili nutná opatření. Zjistila jsem, že se nemohu hnout z pozice v leže, navíc se všichni tři drželi bezpečně mimo můj dosah. Pak jeden rychle natáhl dlouhou, vyhublou paži a vrazil mi do nohy injekci. To bych od tak technicky pokročilé rasy, jakou by podle svědectví různých lidí tihle měli být, nečekala. Ale nebylo mi souzeno na toto téma déle uvažovat, jelikož jsem se po pár sekundách odporoučela do nedobrovolného spánku.

Probudila jsem se. To byla pro ten okamžik jediná informace, kterou jsem o svém stavu měla, a ani tou jsem si nebyla jistá. Připadalo mi, že ležím na chladném lehátku. Pokusila jsem se posadit - nepřekvapilo mě, když jsem neuspěla. Jako bych byla přilepená, ani hlavu jsem otočit nemohla. Jediné, co se naskýtalo mému pohledu, bylo tlumené osvětlení bez očividného zdroje linoucí se po hladkém, oblém stropě. Vzpomněla jsem si na svítící stěnu a záležitosti s ní spojené. Zhluboka jsem si povzdechla. Takže teď nejspíš nastane ta část, kdy na mně budou provádět nějaké naprosto nehumánní, zvrhlé pokusy. Ještě že mi pak vymažou paměť, jak je jejich dobrým zvykem, něco takového si fakt pamatovat nemusím. Jak jsem tak ležela, postupně jsem si uvědomila, že pulzování v mých uších je jen částečně způsobeno mým zrychleným tepem. Na hranici slyšitelnosti jsem vnímala pravidelné, temné hučení... motorů? Nemohla jsem to říct s jistotou, ale nedokázala jsem zabránit nadšení, aby mě ovládlo a přehlušilo i strach. Takže jsem na vesmírné lodi? Sakra, ať si do mě řežou, jak chtějí, jen ať mě pak vezmou na okružní prohlídku! Najednou se do mého zorného úhlu vsunula velká, šedivá hlava na hubeném krku. Věnovala mi dlouhý pohled lesklých, černých očí zakončený nicneříkajícím mrknutím, a zase zmizela.
„Ne, počkej, vrať se!“ pokusila jsem se otočit hlavu a zjistit, kdo to na mě tak mrkal. Snad ani nemusím říkat, že se to nepovedlo. Párkrát jsem sebou ještě cukla, než se lůžko zachvělo a začalo se otáčet do vertikální polohy. Mému zraku se tím odhalilo o něco více vlastností této nepřívětivé místnosti. Jedna z nejzajímavějších byla přítomnost řady průhledných skříní plných nezvykle tvarovaných sklenic, ve kterých byly zavařené ještě nezvykleji tvarované věci, které vypadaly, že dříve bývaly součástmi nějakého těla. Dále tu byly blikající panely nepochopitelných funkcí, sbírka opravdu výhružně vyhlížejících nástrojů, které se na mě zřejmě chystali emzáčtí sadističtí vědci použít, a v neposlední řadě dva šediváčci, kteří nehybně stáli přede mnou a nijak se nelišili od těch předchozích, takže to možná byli oni. Chvíli jsem na ně koukala, a když se nic nedělo, slušně jsem pozdravila.
„Nazdar!“ Žádná odpověď, jen sled několika rozvážných mrknutí. „No hoši... aspoň pozdravit byste mohli. A tohle - “ obsáhla jsem zakoulením očima místnost, „Taky nic moc, to se dneska vidí v každým druhým sci-fi filmu. Přiznávám, že jsem poměrně zklamaná,“ řekla jsem vyčítavě ve snaze navázat hovor. Mimozemšťani se na sebe bokem podívali, ale neřekli nic. Teď by přece mělo následovat něco v tom smyslu, že se nemusím ničeho obávat, že mi nechtějí ublížit, pouze mě rozřežou a dají mi do mozku implantát, a pak mě zase bezpečně vrátí domů k mamince...! „No nic, tak mi alespoň řekněte, proč jste unášeli moje bačkory?!“ Konečně jeden z nich promluvil. Telepaticky!
„Proč se na to pokaždé ptá?“
„Hej!“ zavýskla jsem nadšeně, „Já vás slyším! A vy nemluvíte pusou!“
„Vždycky jí to udělá takovou radost...“ zatelepatovali si mužíčci mezi sebou. „Ale přál bych si, aby pokaždé neurážela naše vybavení...“ Nemohla jsem si pomoct, ač byla jejich konverzace na mimosmyslové rovině, zněla poměrně otráveně.
„Kdybyste mi pokaždý nemazali paměť, tak bych si to pamatovala a nemusela to opakovat, můžete si za to sami,“ odsekla jsem uraženě. Takový tón si nenechám líbit!
„Kdybysme ti pokaždé nemazali paměť, všechno bys vyžvanila,“ řekl emzáček stojící vlevo, tentokrát normálně. Měl tichý a bezvýrazný hlásek, který se hodil k jeho vzezření, ale rozhodně ne k ošklivým slovům, jako je „vyžvanila“. Pokusila jsem se pokrčit rameny.
„Já to stejně vyžvanila. Copak si myslíte, že si ničeho nevšimnu, když mi dáte sledovací zařízení do boty?“ Mimozemšťani se po sobě podívali a jeden jakoby zafuněl.
„My jsme ti do boty nic nedali, jsi prostě jenom paranoidní a měla by sis dojít k psychiatrovi. A jestli ti to budu muset vysvětlovat ještě jednou, tak přísahám, že z tebe udělám tamto!“ řekl stejně monotónně, jako jeho kolega, jen při slově „tamto“ se mu ve vykulených očích objevila nepříčetná jiskřička, kterou by si coby profesionál dovolit určitě neměl. Svou řeč také zdůraznil trhavým pohybem vychrtlé paže směrem k jedné ze stěn, kde za sklem plavaly zavěšené na hadičkách výše zmiňované útvary, které jsem po studiu základů anatomie bezpečně nepoznala. Sjela jsem pohledem zpět na mimozemšťana.
„Ty, jo?“ pronesla jsem pak pochybovačně. Druhý tak nějak škubl rameny.
„Po těch několika měsících už tě má prokouknutého,“ zatelepatil škodolibě.
„Mluvte normálně, je tu dáma!“ pokárala jsem je. Oba na mě upřeli prázdný pohled lesklých, černých očí, a pak naráz mrkli. Odvedla jsem radši řeč jinam.
„A co ten kartáček?“
„Jaký kartáček?“ zeptal se ten, který ze mě chtěl udělat beztvaré kousky kdoví čeho.
„Co bych se namáhala, když jsi telepat, zjisti si to sám!“ řekla jsem stále ještě dotčeně. Ovšem naši plodnou a všem stranám intelektuálně přínosnou debatu přerušil podivný zvuk, asi jako když se rozpleskne vajíčko o zeď. Jeden z mimozemšťanů se vzdálil k ovládacímu panelu (nevím, co ovládal, a nevím, jestli to byl panel, ale neřekla bych, že to je teď důležité), na kterém poblikávala žárovička. Přejel nad ní dlaní a já obrátila oči v sloup. Člověk by čekal nějakou originalitu! Vtom můj mozek zaplavil proud zvuků nebo možná obrazů, nedokázala jsem to rozpoznat.
„Jau!“ postěžovala jsem si na takové zacházení, ale emzáci si toho nevšímali a prostě odešli z místnosti.