Tak raději hned na počátek. Většina lidí na Tricon nadává a ostatní jim na základě onoho „bylo to strašný“ přikyvují. Takhle, osobně si myslím, že organizačně to opravdu nebylo příliš zvládnuté (diplomaticky řečeno) a je asi fakt, že naše malá skupinka měla celkem dost štěstí, neb nesnázemi proplouvala celkem dobře. Webové stránky byly udělány... inu, diplomaticky řečeno, nepříliš dobře. Nicméně co se týče programu, ten byl parádní. A díky českým návštěvníkům jsem se nikdy nenudila a stále se bavila. Takže, co se týče mě, já Tricon považuji za velmi dobrý con a kdybych si měla znovu rozmyslet, zda tam jet, tak jedu.



Už od prvního spatřeného letáčku nebo plakátu nebo co to, jsem Tricon chtěla navštívit, ale bližší plány vznikly až FFku, kdy na to přišla řeč s Annie nebo Irčou nebo oběma. Annie totiž upoutalo to, že tam měl být přítomen její oblíbený spisovatel Steven Erikson (a nejen on, byli tam i další spisovatelé, jejichž přítomnost Irču i Annie evidentně potěšila) a nechtěla si tu příležitost nechat ujít. Takže jsme se tak nějak dohodly. Díky Annie a jejím kontaktům jsme neměli problém při přihlašování, za což jsem vděčná a řekla bych, že tím začalo naše „štěstí na vyhýbání se těžkostem organizace“. Skvělý nápad též byl si na vlak zajistit místenky a to zvláště poté, co jsem se konečně podívala na mapu, abych zjistila, kde že přesně ten Český a Polský Těšín leží, neboť pravda se skrývala směrem mnoha mil na východ, než jsem čekala ;-) (dejte mi mapu Ardy a určím vám lecco, ale s Českou Republikou mám problém a dva orientační body Praha a Brno, jsou značně nedostačující... no, dobrá, mám jich přece jen víc, ale ne o mnoho ;-)).

Na con jsem se těšila, dost jsem byla zvědavá na naše polské sousedy. Jací jsou a také jak dobře polsky jsem schopna rozumět. Jo, ten jazyk. Je přeci slovanského původu, hned za hranicemi a tomu jednomu filmu, co jsem v polštině sledovala, jsem celkem rozuměla. Na druhou stranu jsem nerozuměla žádné polské písničce, kterou jsem měla možnost slyšet. A upřímně, ten film provázely obrázky. Takže jsem si zas takové naděje nedělala, což se ukázalo být velmi moudré. První polsko-anglická přednáška mě přesvědčila o tom, že polsky vskutku ne. S pořadateli jsem s prvním pokusem o češtinu taky nepochodila, takže jsem využívala znalostí angličtiny. Ale moc jsem s poláky nekomunikovala. Jsem si dost jistá, že většina anglicky uměla, ale nedostala jsem moc příležitost si popovídat. To mě trošku mrzí, protože jsem chtěla sousedy blíže poznat, ale tak co se dá dělat. A, jak jsem říkala, na conu jsem se nenudila.



Čtvrtek

A den D konečně přišel. Zatímco tedy Annie a Irča jeli z práce, já si vzala ten den taky dovolenou a pěkně se prospala. Ve vlaku jsme na druhý pokus zapadly na svá místenková sedadla a vyjely na čtyř a půl hodinovou cestu do Českého Těšína. Ovšem ne, že bych se ve vlaku nudila. Společnost byla více než příjemná. Cestou jsme studovaly program, rozmlouvaly na téma cony, taky jsme probraly leccos o Star Treku a o mnoha dalších věcech, neb čtyři a půl hodiny jsou čtyři a půl hodiny. Cesta mi ovšem uběhla rychle. Nesmím ještě opomenout obdivování hry Prší, co Annie měla – protože to nebylo obyčejné Prší, ale ST Prší a dokonce s řádem obrázků přiřazeným určitým hodnotám. A viděli jsme i ohňostroj :). Po několik vzácných... mno, řekla bych i minut... jsme hleděly z okna na obzor, kde do nebes vyletovaly raketky nesoucí ona krásná světla, co prozářila oblohu nádhernými vzory. Mám ráda ohňostroje ;-). Ale tak dobrá, po těch x odstavcích bych se už mohla do toho Těšína konečně dostat, že ;-).

Takže Těšín. Gymnázium, patřící ke conu, jsme našly hned (ne díky conovskému webu). Uvnitř opět zapůsobilo naše štěstí, silně podpořené Annie. Dozvěděly jsme se, že tady registrace není, v pravdě, je pravděpodobně už stejně zavřená, neb bylo pozdě. Každopádně jsme se musely dostat na „druhou stranu“, čímž myslím polskou stranu. Tam jsme měly i ubytování. Nebylo nám doporučeno jít pěšky, protože to byla cesta na půl hodinky a více pěšmo, což jsme tedy naprosto zavrhly. S batohama by nám to trvalo ještě déle a taková cesta někam s výstrojí... ne, díky. Naštěstí tu bylo číslo na nějakého pořadatele a posléze jsme se taktéž dověděly o existenci autobusu, který jel každou hodinu z a na polskou stranu. Jel z mostu, neb tam se dělila hranice a občas měli řidiči různých vozidel zakázáno přejíždět. K mostu jsme pak byly dovedeny a bus naštěstí zrovínka jel.

Ještě tedy ono gymnázium sloužilo pro hráče her. Nevím, jak moc bylo využíváno, alespoň ne z vlastní zkušenosti, protože tam už jsem nezavítala. V gymnáziu mě ještě velmi potěšila osoba, která mě poznala a pochválila mi report z conu z Anglie (přiznám se, je to takové příjemně uspokojující a také případně motivující :)) a je to i důkaz, že ty dlouhé texty lidi čtou ;-)). Zjistila jsem pak, že ji vlastně i znám z jedné hry (stydím se, paměť jedna děravá). Tak to bylo příjemné :).

Busem jsme se dostaly těsně před zavřenou registraci. Teď nastal trochu problém. Ubytování tu na nás někde čekalo. Problém byl, že jsme netušily kde. Areál byl celkem velký a byla navíc tma. Přispěchalo nám na pomoc štěstí a my potkaly Zdeňka Rampase, který nám ochotně ukázal cestu až k naší budově ubytování, o které věděl proto, že tam taky bydlel.

Ubytování proběhlo bez nehod a my se dostaly do pokoje. Byly to dva pokoje po dvou postelích (btw. postel na conu, to moc často nezažívám, ale je to příjemné ;-)). Já se zabydlela s Irčou, Annie vyfasovala neznámou dívčinu, kterou jsme během conu skoro ani nezahlédly. A ještě jedna věc se mi hrozně líbila, neb já, Tar-ara, mám pokřivené vidění a vnímání světa. Bydleli jsme na koleji DSN aneb „tiché koleji“ (prý proto tam jsou rodiny s dětmi... to jsem moc nepochopila, jak se něco, kde jsou ubytované děti, může nazývat tichým). Tak, jestlipak si někdo z vás všiml, co mě tak upoutalo. Ne, žádné děti. Ani slovo kolej. Modří již vědí... ano, tři písmena „DSN“ prostě přese mě nemohly projít bez povšimnutí. Takže jsem se celý con těšila z toho, že bydlím na Deep Space Nine ;-).

Večer jsme strávily pokecem na pokoji a plánováním programu.



Pátek

Probudily jsme se (mě to tedy šlo nejhůře, jako vždy :)) s předstihem, abychom se zaregistrovaly a ještě si stačily před chtěným programem nakoupit. Registrace šla dobře, už po čtvrt hodině čekání na zaregistrování nějaké rodiny, jsme se dostaly na řadu ;-). Nicméně naše samotná registrace proběhla celkem rychle. Vyfasovaly jsme pěkné účastnické kartičky, kde už jsme měly předtištěnou přezdívku i se jménem (to bylo menší) a pěkným obrázkem na pozadí. Triconovský lanyard jsem ovšem brzy vyměnila za svůj trekovský. A taky nám daly materiály. Jen tedy byla většina knížek v polštině, to už bylo horší :). Ještě jedna věc byla docela pěkná, registrace byly rozděleny na polské a české, takže jsme se domluvily v pohodě. Co už nebylo tak příjemné, byl fakt, že prý tady se české peníze neberou (na což měli tedy leckteří obchodníci jiný názor, jak jsem později zjistila), takže pokud tu něco budeme chtít, musíme si vyměnit peníze na zloté. A samozřejmě směnárna je někde kdesi.

Vydaly jsme se tedy na nákup a vyhledat směnárnu. Po skautské cestě (průzkumné a objevitelské) jsme doputovaly až k tamnímu Eurosparu (či co to bylo) a nakoupily si. Já osobně si nakoupila jídlo, ze kterého jsem, až na večeře, na které jsme jezdily na českou stranu, žila celý con. A i směnárna tam byla, tak jsme si něco málo vyměnily.

Na cestě zpět jsem si uvědomila, že plánovaný Samwise the Great bude muset omluvit mou nepřítomnost, neboť se na přednášku prostě nedostanu :). Potom ale byla přednáška o tom, jak si udělat Stormtrooperské brnění v garáži. O této technice (pomocí tvoření vytvořením vakua) jsem ještě neslyšela, ale znělo to setskra zajímavě. A Annie, která o tom už něco věděla, se ke mně připojila. Toto byla ona polsko-anglická přednáška, která mě zbavila veškerých nadějí na rozumění polskému jazyku. Díky bohům, že tam byly srozumitelné obrázky, zvláště tedy na začátku, protože přednášející byl polák a čemu on věnoval dvě minuty, překlad do angličtiny odbyl dvěma větami. Poté se tedy překlad zlepšil, někdo pochopil, že by to chtělo trošku víc než ty dvě věty ;-).

Každopádně ta technika... velmi zajímavá. Tvarování spočívalo v tom, že má člověk nějakou předem vytvořenou formu toho, co chce udělat, pak si musí vytvořit speciální „krabici“ s rámem, koupit kus speciálního plastu, ten nahřát, přetáhnout přes formu na krabici a luxem vysát vzduch. Tak bych to ve zkratce popsala. Úžasné je, že to vážně funguje, a i když se prý povede tak jeden ze tří výrobků, stojí to pak vážně za to. Šla jsem sem již s jistou myšlenkou v hlavě, nicméně jsem zjistila, že na to, co bych ráda, se tento způsob nehodí – ovšem hodil by se na spoustu jiných věcí ;-). Na konci přednášky bylo navíc ještě předvedení techniky v praxi. Dokonce dvě. Jak snadně to vypadalo ;-). Doufám, že s tímto poznáním v budoucnu něco udělám.

Po přednášce jsme se s Annie chvíli domlouvaly, co dál. A to zrovna přišel do chodby Gerald Home a zasedl ke stolku, aby se podepsal těm, kteří chtěli. Totiž, Gerald Home, to je herec, co hrál v Návratu Jedie. Tedy, ony ty role nebyly nic moc extra, spíše takové křoví do počtu. Ale tak, stejně. Star Wars :). O tom, že má na conu být, jsem věděla již dopředu a podpis jsem chtěla. Tady se vyplatila ona směnárna, protože jsem naštěstí měla, co jsem potřebovala. Jen jsem tedy trochu váhala, neb jsem nebyla připravená a u podepisování je obvykle hezké s dotyčným prohodit pár slov. Ale sebrala jsem se a šla si pro podpis. Mé díky Annie, která přitom udělala pár fotek z povzdálí. Vybrala jsem si z dvou postav tu z té „dobré“ strany a to nejmenovaného důstojníka rasy Mon Calamari, který se občas v záběrech vyskytl. Gerald na mě zapůsobil jako usměvavý uvolněný člověk. Fotku k podpisu vylovil ze svých desek. Mé osobní reálné jméno jsem mu sice řekla, nebo si ho přečetl, už nevím, ale sdělila jsem mu, že bych raději věnování na jméno Tar-ara. Podepsal se a nadále se usmíval, to už mu někdo podstrčil další fotku s vyzváním podpisu. Skoro jsem si řekla, že je čas vyklidit prostory, ale probudila se ve mně akčnost, která občas vypluje na povrh právě u příležitostí podepisování. Díky bohům za ni. Když vrátil ten cizí popis, rychle jsem přebrala iniciativu a zeptala se ho, jak se mu tu líbí. Jednak je to dobrá otázka na navázání rozhovoru a jednak mě to i zajímalo. Gerald Polsko pochválil, že se mu tu moc líbí a že je tady již počtvrté. To mi přišlo docela pěkné – on počtvrté, já poprvé, i když bydlím za hranicemi. Na to jsem i takto navázala. Lehce se podivil, co že já poprvé, tak dostal vysvětlení, že jsem z ČR a pořadatelé za ním mu taky hned osvětlili, že je tu i pár lidí z České Republiky. To se mu zalíbilo, prý v ČR ještě nebyl a rád by se podíval, třeba v rámci nějakého conu. Tak to by se mi taky líbilo, ten člověk si mě začínal slušně získávat :). Zeptal se, zda se půjdu podívat na jeho besedy, o kterých, přiznám se, jsem neměla ponětí. Vyzískala jsem tedy od něj informace a slíbila, že přijdu, protože to něco málo, co k tomu řekl, znělo zajímavě. To si určitě nenechám ujít. Ptal se, zda jsem v nějakém SW klubu, což tedy nejsem (ono těch jiných klubů je už tak dost :)). Ale raději jsem ho ujistila, že mám ráda SW (zrovna si to teď tak plus mínus počítám... sakra, to je dlouhá doba :)). Ještě se mi pochlubil, že od 501 (501st legion – okostýmovaní nadšenci temné strany z SW) dostal čestné členství a ukázal mi i dokazující lejstra. To jsem si říkala, že by bylo pěkné mít vyfocené, tak jsem ho požádala, jestli by mi nezapózoval. Načež jsem byla vyzvána, zda nechci vyfotit s ním. Na to jsem, upřímně, ani nemyslela, ale to já ráda, takže jsem zaplula ke stolečku a tamní pořadatel ode mně vyfasoval foťák. Paráda :-). Gerald se se mnou rozloučil s tím, že se někdy uvidíme na conu v ČR. Odpověděla jsem mu, že se těším. Mno, nebylo by to vůbec špatné, i když s tím zas tak moc nepočítám. Po odchodu jsem si nezapomenula udělat změnu v programu.

Fotku s podpisem jsem si šla odložit do obytného prstence na Deep Space Nine ještě s Annie, která si tam tuším pro něco šla, tuším knihy k případným podpisům. Vrátily jsme se zpět, čas už pokročil, takže části přednášek už zmizely v propadlišti času. Zalezly jsme na přednášku o raketách a obecně pohonech. Annie se moc nezdržela, protože ji zanedlouho něco začínalo a ona chtěla dobrá místa. Já si vyposlechla těch posledních cca půl hodiny. Z čehož tak deset minut jsem se lehce nervózně rozhlížela a přemýšlela, zda to nebyl omyl. Mluvilo se o cívkách a použitém materiálu na rakety, tuším, že se tam vyskytovala snad i nějaká čísla a vzorečky (nebo jsem z toho krátkodobě zblbla). A rozhodně tomu neprospívalo to, že to bylo celé anglicky. Naštěstí pak už přednášející přešla do vysvětlování projektů výzkumu různých pohonů, což už bylo zajímavější. A ke konci se dostalo i na teorii warpu (myslím vážně warpu, to čachrování s časoprostorem „vně bubliny“).

Pak jsem žádný program neměla, takže jsem se toulala prostory conu. Při té příležitosti jsem narazila na Entonyho a Feluen, takže jsme chvilku pokecali. To samé o něco později s Geroslal, která tam byla na skok. Při potulování někdo dokonce rozeznal mé cardassianské logo, které nosívám připnuté na hrudi. To není moc obvyklé, takže mě to jakbysmet potěšilo. Ještě se mě ten dotyčný zeptal (a tuším, že to byl polák, myslím, že se ptal anglicky... myslim :)), kde že mám zbraň. Pche, jak bych to řekla „Pokud vidíte Cardassiana beze zbraně, nemusí to nutně znamenat, že žádnou nemá...“ ;-). (Vlastně jsem měla... hmm... malý světelný meč ;-)). Ani další hodinu jsem nebyla na programu. Původní zamýšlená o G.R.R. Martinovi padla, protože byla v polštině, tak to jsem ani nezkoušela. V pravdě, nynějších pár hodin jsem věnovala kamarádům. Entony si např. usmyslel, že mu nakreslím Spocka. To se ve mně probudil hlásek, který mě pobízel, abych tak učinila. Kdysi jsem totiž kreslit celkem uměla (nic extra, ale šlo to), tak jsem si řekla, že by bylo zajímavé zjistit, jak na tom jsem. A co bych pro toho skřeta neudělala :). Sranda byla s tím, že jsem to musela strefit do prostoru placky (neb z toho měla být udělána placka) a vyměřování velikostí byl můj takový malý nepřítel. Mno, mohlo to být lepší, ale horší taky. Rozeznatelné to je, takže jsem celkem spokojená.

U stolečku s vyráběním placek (což dělala mistr Tereza ;-)) jsem strávila celkově docela dost času. Byl to takový Czech meeting point. Alespoň některých z nás. Ono nás Čechů tedy celkově na conu moc nebylo (přesila Poláků byla přímo drtivá :)). Vždy, když jsem nic neměla, tak jsem se tam stavila a ono už se něco k pokecu našlo – a někdo vždy, protože Terka tam byla pořád. Mmch., o tom, že tam má být tato výrobkyně placek, jsem věděla též dopředu. Viděla jsem to na Sconu a zaujalo mě, že se dá takhle vyrobit placka rychle, jen z toho, co má člověk u sebe. Když necháváme vyrobit placky, je to poněkud zdlouhavější (i když levnější) proces. Na druhou stranu, nechat si vyrobit jednu placku, to jen tak nejde ;-). A tady to šlo, takže jsem si připravila pár obrázků, ze kterých jsem si nechala udělat pár placek. Ó, ano, vždycky jsem si přála placku s Garakem ;-). A ta Cardassia mě taky naplňuje hřejivým pocitem ;-). Btw. Terka mě poznala dle jmenovky a označila jako tu, co dělá SG :).

V sedm začínal program s Geraldem Homem, ale ještě chvíli před ním jsem propátrávala obchůdky, co že by se tam dalo zakoupiti. Objevila jsem, až úplně nahoře na schodech (proto jsem to poprvé přešla, bylo to moc vysoko ;-)), pořadatele, co prodávali conovská trička. U registrace nám bylo řečeno, že je to dělané na kusy a že bohužel. Triko se mi totiž líbilo (když se objednávalo předem, nevěděla jsem, jak bude vypadat). Mnoho zlotých mi ale nezbylo. Podpis byl sice levný, ale moc jsem si nevyměňovala. Když jsem se s pořadateli bavila, řekli, že mohu zaplatit i v českých korunách. Výborně, ty jsem s sebou i měla. Jeden pořadatel vyzvěděl od jiného kurz a počítal. Trošku mě tlačil čas (ten zatím byl, ale chtěla jsem přijít na program dřív). Za chvíli mi ale onen pořadatel napsal cenu na lísteček. No, budiž, taková celkem normální cena za takové triko. Tak jsem vytáhla peníze a ještě jim trošku nechala, protože jsem neměla přesně. A pustila to z hlavy. Blbec! Ano, trošku mě tlačil ten čas, ale na to se vymluvit nemohu, protože kdybych se jen trošičku zamyslela, přišla bych na to, že ta cena je úplně vedle. Na to jsem přišla... ale až ráno a náhodou, když mi to nějak přišlo na mysl. Samozřejmě to bylo v přepočtu mnohem méně. A když říkám mnohem, tak myslím mnohem. Takhle, neštve mě to, kolik jsem za to dala, ale že jsem si toho nevšimla. Na conech mi pozornost v těchto věcech ještě víc polevuje, protože tam to prostě nečekám. Ale takhle, neříkám, že bych si myslela, že mě chtěli natáhnout (tedy doufám :)), asi to špatně spočítali (což jsou tedy lepší v počtech nejméně dvakrát než já a můj vrchol leží tam, co jiným začíná stoupání), ale stejně mě to štve.

Beseda byla v tom největším sále conu. Nacvakaný to tedy nebylo, ale to nevadilo. Já přišla raději trochu dříve a zabrala si pěkné místo vepředu. Gerald přišel a ještě se chvíli s někým bavil. Na mě pak kývl s poznáním ve tváři.

Myslíte si, že když někdo hraje křoví v pozadí, že nemá pořádně k filmu co říct? Jestli ano, tak se tedy šeredně mýlíte. To vás ujišťuji :). Gerald toho měl spoustu, o co se mohl podělit a také podělil.

Psala jsem si i poznámky... a koukám, že jsem jich napsala celkem dost :). O nějaké nejzajímavější se s vámi podělím, ale až v dalším dni, neboť si nepamatuji, co přesně říkal v pátek, co v sobotu a co oba dny, takže to dám do jednoho. Ale alespoň řeknu, že i na besedě byl velice milý, stále usměvavý a evidentně tam byl rád. Nyní tedy dál.

Večer jsme jeli na českou stranu – já, Irča, Annie a asi polovina osazenstva conu. Mno, v tom autobuse to tak vypadalo. Sardinkárna hadr. Kdyby tohle nějaká sardinka viděla, spokojeně by se usmála na svůj volný mikrometr vedle sebe. Lehce jsem se obávala, aby mě nepotkal stejný osud, jako prvního Terminátora. Na českou stranu jsme však dorazili a to beze ztrát. Alespoň jsem si nikde žádné ušlapané slisované placky nevšimla.

Hledaly jsme s holkama nějakou restauraci a přitom se ještě porozhlížely po okolí. Navštívily jsme kavárnu, kde mělo další den probíhat promítání fanfilmu Metrénský incident. Irča i Annie se v něm angažovaly (Annie jak jako herec, tak i jako tvůrce) a Annie sem jela i s tím, že o tom něco řekne a přiveze i pár DVD, kdyby někdo projevil zájem.

Restauraci jsme posléze našly, vařili dobře a byla plná českých návštěvníků conu. Pak jsme se vydaly na poslední autobus zpátky. Ten večer se měla dělat ještě „hranice na hranici“ (k čemuž pak vybízelo říkat poznámky typu „a kolik kilometrů se oheň potáhne?“ apod.), nicméně ta byla pro nepřízeň počasí (pršelo :)) zrušena. Tak si mohl někdo akorát zablbnout na mostu vprostřed hranic na „jednou nohou v ČR, jednou v Polsku“ ;-).

Ten večer jsem měla ještě dilema ohledně sobotního programu. Vážně jsem chtěla jít na to promítání fanfilmu, na druhou stranu, v tu samou dobu byl další program s Geraldem a to jsem si nechtěla nechat ujít. Nakonec jsem se tedy rozhodla pro druhou možnost. Metrénský incident jsem si ale alespoň koupila, hlavně (ale nejen ;-)) kvůli bonusům, které jsem neviděla.



Sobota

Annie s Irčou vstávaly o něco málo dříve, aby se dostaly včas na českou stranu. Já mžorala na svět tak dlouho, že mi opět unikla nějaká přednáška. Naštěstí už nebylo takové vedro, tak jsem si mohla vzít kostým a cítit se víc jako na conu. Pak byl ale Gerald, tak to jsem přišla s předstihem. Tentokrát to bylo ve třídě, protože se mělo také promítat. Lidí tam moc nebylo, ale někdo přece a hlavně tam byl Gerald ;-).

Jak už jsem říkala, nepamatuji se přesně, jaké věci kdy říkal (tak u nějakých ano, ale nebudu z toho dělat moc velký chaos ;-)), takže to shrnu tady.

Řekl nám něco o sobě. Že žije v Lodnýně. Není fanoušek sci-fi, ale miluje fantasy. O New Hope nám povídal, že to má rád, protože to tehdy bylo něco nového a vychvaloval zvláště první scénu ve vesmíru. Prohlašoval o sobě, že není ani tak moc fan SW, jako spíš fanoušek fanoušků SW. Říkal, jak ho těší se setkávat právě s různými fany a vyprávěl nějaké zážitky.

Zjevně si cení věcí, co dostává, případně v závislosti na tom, kde je dostane – prý od Garrison (501 je nějak pod tím či součástí) dostal na nějakém conu kdysi nějaký lanyard a ten s sebou pak všude nosil. Také říkal, že nemá rád CGI a že se mu nelíbila úprava původních SW. Prý ho nezajímá CGI, má rád lidský prvek.

Jinak měl s sebou spoustu věcí, co nám ukazoval – fotky z cest, fotku ulice Obi-Wan v Polsku nebo třeba nějaké papíry z natáčení, kde nám zdůrazňoval, že když je nějak natáčení spojené s Anglií (tuším snad přímo když se natáčelo v Anglii), tak tam je v rozpise přestávka na čaj. Též vyprávěl o škole dramatu, kde sám na sobě ukazoval, co se tam vyučuje a jak (to ztvárnil moc pěkně :)). Nebo se ho někdo ptal, zda hraje i pod maskou, tedy i když obličej není vidět. Odpověděl, že ano a že každý dobrý vodič loutek, i když je loutka třeba jen na ruce, hraje i tak celým tělem, aby to vyznělo správně. Zmiňoval se o jakési reklamě, kterou kdysi točil, tuším, že to šlo i u nás. Na čistící prostředek Mr Muscle :) a ukazoval fotku, kde vypadal... vtipně :-)). A prý, že je ta reklama stále s ním, ale řečeno v dobrém. A také říkal, že stále točí.

Jak jsme byli podruhé v té třídě, využil plátna a pouštěl scény z Jabbova paláce, které nám komentoval. Prý to dělal poprvé a imo skvělý nápad. Bylo to velmi zajímavé, přímo vidět, o čem je řeč a dívat se na to, čeho si člověk obyčejně nevšimne... i když film viděl stokrát :). Občas to bylo ale těžší zachytit i tak – navíc promítání na plátno bylo trochu tmavější, jak na monitoru, takže se občas stalo, že Gerald ukazoval se slovy „Tohle, co tu nevidíte, jsem já.“ :) Mmch., když jsem byla pak už doma, tak mi to samozřejmě nedalo, našla jsem si Návrat Jedie a hurá do pouštění scén, o kterých mám povídal a pouštěl sám (určitě jsem nebyla sama, kdo tak pak učinil, byla to paráda :)). A koukla jsem se i na konec, abych si přečetla jeho jméno. Upozorňoval nás, že je tam zaevidován jako mim a ne herec (protože nemluvil)... a je tam ;-).

Takže nejprve postava – tehdy Squid Head, ale později Tessek a tak o něm i hovořil. To je takový ten tvor v Jabbově paláci, co vypadá v obličeji jako chobotnice. Prostě má chapadla na hlavě ;-). Vyprávěl, historku, jak si nasadil masku na brýle, aby viděl. Nicméně při natáčení se mu brýle zamlžily (bylo tam děsné vedro) a tím pádem nic moc neviděl. Ve scéně se on a ještě pár dalších hrne do jedné části paláce a míjí přitom onu díru v zemi, jakou posílal Jabba dárečky Rancorovi. Říkal, jaké měl štěstí, že tam nespadl, protože to bylo těsně. A díra prý byla opravdu díra a byla hluboká. Ještě ukazoval scénu, hodně zpomaleně, kde právě postavy míjí díru a když jsme se zaměřili jen na něj, viděli jsme, jak se snažil sledovat zem. Pak už nosil čočky, ale z nich mu často slzely oči. Nebo vyprávěl, jak to vypadalo na place, když hovořil mocný Jabba s Leiou, převlečenou za lovce odměn. Že v Jabbovi byli tři lidé, kteří s ním hýbali a také za něj mluvili. Ale právě z mocného Hutta vycházel tak slabý hlásek, že bylo pro herce těžké hrát a nesmát se. A Leia, která s Jabbou mluvila, byla vyzvána, ať „něco říká“, že ten hlas pak změní, takže na ten slabý hlásek odpovídala různými sprostými slovy, ještě v souvislosti s mluvou Jabby, což bylo ještě horší ustát :). A jinak, že natáčení bylo těžké na koordinaci lidí, že si každý postával (krom něj :)), kde chtěl a občas je to vidět na scénách – postava je na levé straně a o záběr dál je napravo. A nebo, pamatujete takového toho tvora, co sedí na schodech u vchodu do místnosti s Jabbou a vypadá jako žába? Když o to někdo zakopne, vydá to zvuky. Tak to hrála prý nějaká těhotná herečka :). A ty scény z Jabbova paláce se točily tři týdny.

On i další herci postav paláci věděli, že tohle je velké, že se stanou součástí fenoménu, ale z toho, jak nakonec dopadly ony role, byli zklamáni. Prý doufali, že to bude něco víc, než jen postávání. A když se v jistých místech člověk snaží, vidí, že se snaží něco hrát. Že tlustá tanečnice třeba svůdně laškuje s jiným apod.

Po nějakých dvacet let si Gerald myslel, že jeho postava z paláce nepřežila, než prý narazil na knihu Příběhy z Jabbova paláce, které pojednávají o právě těchto postavách v pozadí, třeba právě o Tessekovi. Prý to byl Jabbův účetní, který si sám ulíval nějaké peníze a po Jabbově smrti se do paláce vrátil, aby si je vyzvedl. Tam byl ale přepaden, nicméně ani toto není jeho konec, prý jeho mozek žije... někde :). Tak aspoň něco ;-).

Pak ještě vyprávěl o jeho druhé postavě, důstojníka rasy Mon Calamari od Rebelů. To je ta samá rasa, jako admirál Agbar, aby bylo jasno. A je to ten, který má trošku jinou uniformu, než ostatní (když Mon Mothma říká „Císař udělal osudovou chybu“, tak ti v pozadí – ten druhý zleva je on). Vyprávěl nám, jak natáčeli scénu a pak, když koukal na film (podrobně, to prý když sháněl nějakou dobrou fotku, kterou by mohl nechat podepisovat – říkali u filmu, že mu ji dají ve větším rozlišení), tak narazil na to, že v rozmezí cca hodinu je scéna, která na sebe navazuje. To proto, že bylo málo natočeného materiálu, tak to sebrali jinde. A pak nám ji i ukazoval. Jeden Mon Calamari nalevo, jeden uprostřed a jeden napravo, ten jeden zrovna někam jde... a o cca hodinu později scéna téměř navazuje :). O této postavě ale moc nemluvil. Ono už taky nebylo zas tolik času.

Také řekl něco málo o hercích – o Carrie prohlásil, že je velmi zábavná a vtipná, tehdy i dnes. O Harrisonu Fordovi prohlásil, že je jeho fan, protože je slavný a umí hrát :) (což je prý kombinace, co se špatně hledá :)). U Billyho Dee Williamse vzpomínal, že když tehdy přijel na natáčení v onom Jabbově paláci (kam přijel na jeden den), tak měl okolo sebe spoustu lidí, co se mu o něco starali. Tehdy byl prý už velká hvězda, ale zvláštní to bylo tím, že nikdo jiný žádné lidi takhle neměl. Zmínil se i o Jeremym Bullochovi (Boba Fett) a zeptal se, zda jsme ho potkali, že byl tady v Polsku. Mno, tehdy jsem se usmála... Jeremyho jsem potkala před necelými dvěma měsíci, ale v Polsku to tedy nebylo. Mmch., mluvila jsem s Jeremym jen krátce, ale působil na mě taky hrozně příjemně :).

Ale prostě, Gerald na mě velice zapůsobil právě tou energií, přímostí a jak se neustále vesele a mile tvářil. A tou spoustou zajímavých informací, které jsem vskutku nečekala. Jestli ještě někdy budu mít šanci, rozhodně si ho přijdu zas poslechnout.

Mmch., Gerald se samozřejmě vyslovuje s „dž“... a vím, že je vám to spoustem úplně fuk, ale já stále bojovala se zvykem ho vyslovovat dle jednoho zaklínače (píše se na konci s „t“, ale to „g“ má na začátku taky). To byla taková netradiční výzva :).

Ještě si postěžuji na nějakého chytráka, který v průběhu programu přišel, sedl si na nedaleko mě a vytáhl notebook, do kterého neustále (tím „neustále“ myslím NEUSTÁLE) klapal. Tohle nebyly poznámky, tohle byl přinejmenším článek. I když by tedy musel psát každé Geraldovo slovo (což pochybuji, neviděla jsem na to pořádně, ale nezdálo se). Ano, napadlo mě, že bych mu mohla svou nelibost vyjádřit slovně, ale představa toho, jak se dohaduju s Polákem uprostřed panelu, by nemusela vyústit v požadovanou situaci. Debil jeden.

Poté jsem zamířila opět na Cz meeting point, kde jsem chvilku pokecala s tím, kdo tam byl. Nedlouho později pak přišel další kamarád Derek, který dorazil pouze na dnešek. Příjemně jsme si popovídali a pak zašli na přednášku o.. o čem ono to vlastně bylo? O jazyku a významu jeho a příběhů v Tolkienově světě (nejen). Tak nějak. Přiznám se však, že toto mi nějak nesedlo. Nevím, čím přesně to bylo, název nezněl špatně, ale na přednášce na mě padla hrozná únava a nedokázala jsem se pořádně soustředit. Asi na to mělo vliv i to, že byla anglicky (i když soustředit se na Geralda problém nebyl ;-)). Nevím, zdálo se mi, že jsou tam řečeny normální věci, které jsou moc rozváděny. Prostě, tohle nebylo úplně ono.

Tuším, že jsem se pak opět bavila s Derekem. O čem to bylo... o vlivu reklamy a vzorcích chování, náboženství a zapletly se pak do toho nějak i cesty časem. Zní to trochu zmateně, ale probíralo se to postupně a bylo to zajímavé. Když si pak odskočil na nějaký program, Czech meeting point zajišťoval další zábavu. Terka a Entony a přidal se i Hobit, kterého jsem ani moc neznala, ale který si mě rychle získal svou náklonností ke Cardassianům :).

V pět jsem s Derekem zašla na českou přednášku Miroslava Žambocha s názvem Hranice nemožného. Mluvil tam velmi zajímavě o tvoření hrdinů knih. O tom, jaké fyzické i psychické vlastnosti mohou mít a co vše ovlivňují a jak se hledají informace pro psaní a pro tvoření. Jako příklad hodně sloužili jeho dva hrdinové – Barkly a Koniáš. Něco málo jsem četla o Koniášovi a vím, že se mi to líbilo, ale člověk tu ani ty hrdiny znát nepotřeboval. Byla to velmi zajímavá přednáška.

Tím pro mne oficiální program končil, už jsem pak na žádné přednášce nebyla. S Derekem jsme ještě něco prodebatovali, ale pak již přišel čas se rozloučit. Rozloučila jsem se i s Terkou (možná i dřív, už nevím) a spolu s Annie a Irčou a Danou, která se připojila, jsme si zavolaly taxíka (byl mezičas autobusu a sardinkárnu z minulého dne jsme si tak úplně nepřály). Tedy, taxi služby byly poněkud pomalejší, nakonec to však dopadlo a my vyfasovaly taxikáře Martínka, kterého jsem zpočátku měla chuť přetáhnout něčím přes hlavu. Jsem vážně ráda, když se někdo podivuje nad zvyky fanoušků našeho oboru a přitom doma paří WoWko a jeho potomek o něm píše seminárku (nebo tak nějak). Než jsme dojeli na českou stranu, taxikář trochu pochopil, koho to veze, takže na konci mě ta chuť už přešla.

Najedly jsme se opět v té samé restauraci a zpět si opět volaly taxi. První přijel někdo, kdo nemohl přes hranice, takže na druhý pokus jsme vyfasovaly Martínka. Ten zněl tentokrát téměř příjemně.



Neděle

V neděli jsme již žádný program nestíhaly. Cesta je holt dlouhá. Ještě jsme se ale stavily v budově conu a koukaly, za co utratit zbytek zlotých, který nám opravdu doma k ničemu nebude. Já si nakonec zakoupila dvě pěkné kostičky. U té jedné s runovými znaky mě i potěšilo, že runy opravdu něco říkají. Tohle mě potěší vždycky ;-).

Busem jsme se svezly k Česku, překročily hranice a vydaly se směr nádraží. Ještě zastávka v obchoďáku pro pití a hurá na vlak. Z conu jsme neodjížděly sami. Potkaly jsme např. Tess, Mivku i Hobita. Ten jel pak i s námi v kupé. Tedy těch pár stanic, než vystupoval.

Čtyři je dostatečný počet na Bang, takže Annie natěšeně vylovila kartičky a už se hrálo. Přiznám se, že karetní ani deskové hry, ač jsou většinou dobré, mě moc nelákají. Bang jsem hrála párkrát (i když snad vždy se mi to líbilo, to zas jo). Nyní jsem si vybrala šerifa. Výborně. Všichni okolo mě jsou nepřátelé. Zbývali totiž dva banditi a jeden renegát. Tak to bude asi rychlé. I když jsem alespoň věděla, kdo je nepřítel ;-). Hra to ale byla naprosto skvělá. Alespoň z mého pohledu :). Vypadalo to sice hodně bledě, ale my fellow Cardassian, tedy renegát, mi hodně pomohl :). Taky mi dobře přicházely karty. Irča chudák nakročila své první kolo jednou nohou do hrobu díky renegátovi a než se dostala k druhému, přidala tam i tu druhou nohu, to zase díky mě, když jsem ji obrala o karty a poté vyzvala na duel. Oblíbila jsem si taktiku „nejprve jim vem karty, poté je zabij nebo nechej zabít“. Po prvním mrtvém banditovi se odstřelila dynamitem sama Annie (prej jsem ji přistřihla doutnák :)). Nakonec přišla řada na Hobita, kterému jsem opět odcizila karty a vypustila indiány, kteří dokonali dílo. Na to, že jsem šerif, jsem tedy pěkná mrcha :-). Ale to víte, Cardassiani si to umí zařídit ;-). Dobrá hra :-). I když možná, kdyby bylo více času, by se renegát choval trochu jinak.

Dokončení hry jsme stihli jen tak tak a Hobit nás opustil. Přisedla nějaká holčina, na kterou Annie zareagovala s tím, že by si určitě ráda zahrála Bang. Ta sice přiznala, že ho již hrála, ale pak si diplomaticky vzala do rukou nějaké učivo a to neodložila, dokud nevystoupila. Jediná další naděje byl muž v kupé, ten ale rovnou řekl, že hru raději ne a tak Bang Annie zase zklamaně schovala.

Po dojezdu do Prahy jsme se rozloučily a každá jela svým směrem.



Takže nějaké malé shrnutí... organizace, mno, jak jsem říkala. FFko to v tomto ohledu tedy vskutku není :)... a nejen FFko. Ještě tedy nebylo úplně ono to, že tam vlastně nebylo pořádně místo, kde by lidi mohli posedět a pokecat (vždy, když jsem přišla do tamního bufetu, tak dusno, plno a fronty, takže ne, děkuji). Naštěstí my měli ten Czech meeting point, takže to to nahrazovalo.

Ale i tak, byl con super. Ano, část úspěchu je vlivem přátel. Další část bych věnovala Geraldovi a zbytek celkovému programu. Mě se to prostě líbilo. Nejhorší a vyloženě záporný (a krom věcí vzniklé z mé blbosti jediný) zážitek z výpravy neměl s conem moc co dělat, neb se odehrál ve vlaku a byla to návštěva tamní... no, přesně toho. Proč jsem jen před a při jízdě tak pila... :). Ale jinak jsem spokojená :-).





Odkazy na fotky na stažení a na fotogalerii k prohlédnutí na mých stránkách.

(pokud by se vám zobrazil neaktualizovaný web, zmačkněte Ctrl+F5)



Tar-ara Istandil